CHKO ŽĎÁRSKÉ VRCHY
VYPRACOVALA
MONIKA PEROUTKOVÁ
IV. ročník
ZE - FR
ÚVOD
CHKO Žďárské vrchy byla zřízena na rozloze 715 km v roce 1970. Část CHKO o rozloze 465 km se nachází na území okresu Žďár nad Sázavou a část o rozloze 250 km na území okresů Havlíčkův Brod, Chrudim a Svitavy. Hranice této chráněné krajinné oblasti tvoří zhruba čtyřúhelník.
ROZLOHA
709 km
les 47%
trvalé lesní porosty 15%
orná půda 29%
vodní plochy 2%
ostatní 7%
GEOGRAFICKÁ ORIENTACE
49°47´ s.z.š. - 49°31´ s.z.š.
15°46´ v.z.d. - 16°13´ v.z.d.
NADMOŘSKÁ VÝŠKA
490 - 836 m
ZVLÁŠTNÍ OCHRANA
49 maloplošných zvlášť chráněných území
CELKOVÁ ROZLOHA
1 555 ha
GEOMORFOLOGIE
CHKO náleží ke čtyřem geomorfologickým celkům. Velká většina území patří k Hornosvratecké vrchovině (podcelek Žďárské vrchy), menší část na SZ k Železným horám (podcelek Sečská vrchovina), nižší reliéf na Z je součástí Hornosázavské pahorkatiny (podcelek Havlíčskobrodská pahorkatina, jih CHKO a oblast S a SZ od Žďáru nad Sázavou přináleží ke Křižanovské vrchovině (podcelek Bítešská vrchovina).
GEOLOGICKÁ STAVBA
Větší část území naší oblasti je budována horninami svrateckého
krystalinika, zvláště dvojslídnými rulami, tzv. svrateckými ortorulami, které
se střídají s biotitickými migmatity, svory a svorovými rulami.
Západní, jihozápadní a jižní okraj oblasti tvoří přeměněné horniny moldanubika,
které jsou zastoupeny biotitickými pararulami s vložkami amfibolitů, erlanů,
granulitů a krystalických vápenců (mramorů). Horniny moldanubika patří mezi
nejstarší horniny Českého masivu, neboť vznikly asi před 900 až 1 000 miliony
let. V části moldanubika vystupuje několik těles, tvořených žulami, syenity
a diority, které jsou odolnější vůči zvětrávání a tvoří v reliéfu výrazné vyvýšeniny.
Samostatný komplex velmi starých hlubinných silně bazických hornin – ranský
masiv – je složen z olivinických gaber, olivínovců a hadců, obsahujících často
rudní příměs. Za inttenzivního tropického zvětrávání v době předdruhohorní vznikly
z těchto hornin železem poměrně bohaté sekundární rudy, které byly základem
důlního a hutního podnikání.
Snížený pruh reliéfu na SZ vyplňují svrchnokřídové usazené horniny – pískovce,
opuky a jjílovcové lupky. Vznikly asi před 90 miliony let, kdy do této oblasti
proniklo svrchnokřídové moře ze severu.
NEROSTNÉ SUROVINY
V minulosti měly Žďárské vrchy velmi významné postavení v těžbě nerostného bohatství, které bylo surovinovou základnou pro výrobu železa a horáckého skla. V lomech se těžil kámen, doloval se písek, těžila se rašelina a hlína. V šedesátých letech se začal těžit uran, ale jeho těžba je v současné době pozastavena kvůli nerentabilitě některých dolů.
TĚŽENÉ SUROVINY:
magnetit
Staré Ransko,Čachnov, Vříšť, Fryšava, Kuklík, Studnice, Samotín, Blatiny, Křižánky,
Krátká, Kadov,
Sněžné, Budeč, vrch Bohdalec
limonit
Samotín, Blatiny, Sněžné, Kuklík, Herálec, Budeč u Žďáru
polymetalické rudy
centrální části ranského masivu
krystalické vápence
Studnice, Fryšava
vápenec
Vápenice u Žďáru, Jimramov
pískovec
les Ochoza u Nového Města, Blatiny
jemnozrnná rula
Nová Ves u Nového Města
žula
Hamry nad Sázavou
cihlářské písky
Slavkovice
rašelina
u Velkého Dářka, Radostína, Svratky, v okolí Babína a Matějovského rybníka
hrnčířská hlína
Svratka a okolí
RELIÉF
Základní tvary reliéfu vznikly již v průběhu mladších
třetihor, tedy asi před 2 až 24 miliony let. Tehdy při vyklenování oblasti Žďárských
vrchů došlo k rozčlenění původního zarovnaného povrchu, k odnosu hlubokých tropických
zvětralin a obnažení bazální zvětrávací plochy. Její zbytky se nyní nacházejí
v nejvyšších polohách Žďárských vrchů, na úzkých rozvodních hřbetech.
Velký význam pro další vývoj tvarů reliéfu měly periglaciální modelační procesy,
zejména mrazové zvětrávání. Působily v chladných obdobích starších čtvrtohor
– pleistocénu, v době před více než 8 000 lety. Mrazovým zvětráváním vznikly
mrazové sruby, srázy, kryoplanační terasy, suťové haldy a balvanové proudy.
Ta vznikly například tyto útvary: Devět skal, Dráteníčky, Malinská skála, Lisovská
skála, Tisůvka a Čtyři palice.
V mírném humidním klimatu mladších čtvrtohor – holocénu, začínajícím asi před
8 500 lety, vznmikají mechanickým a chemickým zvětráváním na skalních útvarech
zajímavé drobnější tvary. Patří k im skalní výklenky, voštiny i nápadné skalní
mísy, považované dříve za pohanská obětiště.
Reliéf převážné části chráněné krajinné oblasti má ráz ploché až členité vrchoviny
s relativními výškami 151 – 300 m, střední výšky se pohybují v rozmezí 600 –
700 m, ve vrcholové části 700 – 800 m. Nejvyšší nadmořské výšky dosahuje centrální
hřbet Žďárských vrchů. Vrchol Devíti skal (836 m/m) je druhým nejvyšším bodem
Českomoravské vrchoviny.
Nejnižším místem na území naší oblasti je údolní dno Svratky u Jimramova, jehož
nadmořská výška je 490 m. Výškový rozdíl mezi nejvyšším a nejnižším místem CHKO
je tedy 346 m.
Centrální hřbet Žďárských vrchů se táhne ve směru SZ – JV a je členěn příčnými
sedly a údolími na řadu vedlejších hřbetů. Vrcholové části jednotlivých hřbetů
jsou poměrně úzké, údolí široká a hluboká.
Ve střední části oblasti se setkáváme s nižšími plochými částmi reliéfu – kotlinami
/okolí Milov, Křižánek, Herálce). Výrazná sníženina je i v západní a jihozápadní
části oblasti. Je vázána na tok řeky Sázavy, nadmořská výška se pohybuje mezi
580 a 600 m. Jižně od Žďáru na ni navazuje Veselská sníženina (530 – 580 m/m),
na severozápadě sníženina v okolí Velkého Dářka (Dářecká brázda). Také v okolí
Kameniček je výrazně snížený pruh reliéfu, vyplněný křídovými usazeninami.
KLIMA
CHKO Žďárské vrchy se vyznačuje rovnoměrným ročním chodem
počasí. Průměrná roční teplota se pohybuje od 7°C v nejnižších polohách po 5°C
v nejvyšší části oblasti. Obdobnou závislost na nadmořské výšce mají i srážky.
Jejich průměrný roční úhrn je od 710 do 1 100 mm.
Nejchladnějším měsícem je leden. Dlouhodobý průměr lednových teplot je v nejvyšší
části území –5°C. Průměrné lednové teploty jsou v naší oblati o 1,2 – 1,4°C
nižší než ve stejných nadmořských výškách jiných částí naší republiky.
Nejteplejším měsícem je červenec. V nižších polohách je jeho průměrná teplota
15,5 – 16,6°C, v centrální části, v nadmořských výškách kolem 800 m můžeme předpokládat
průměrnou červencovou teplotu kolem 14,3°C. Vegetační období (dny s průměrnou
teplotou vyšší než 10°C) trvá průměrně 136 až 147 dnů.
Na převážné většině zdejších meteorologických stanic spadne více srážek, než
odpovídá průměru v jiných, stejně vysoko položených místech (např. v Hlinsku
o 66 mm, ve Ždírci nad Doubravou o 107 mm, v Milovech o 102 mm). Množství srážek
je ovšem v jednotlivých letech značně proměnlivé. V suchých letech spadne pouze
50% a ve vlhkých naopak až 150% dlouhodobého ročního průměru.
Počet dní se sněžením je větší v západní části území. První den se sněžením
se průměrně vyskytuje 25. Až 30. Října, průměrná výška sněhové pokrývky bývá
25 až 30 cm, maximální hodnoty obvykle nepřevyšují 90 cm.
I větrné poměry jsou značně proměnlivé, převládají však SZ a JV větry. Průměrné
rychlosti větru se prudce zvyšují na podzim a dosahují svého maxima v listopadu.
VODY
Naší oblastí probíhá hlavní evropská rozvodnice, dělící
úmoří Černého moře (povodí Svratky a Oslavy) a Severního moře (povodí Chrudimky,
Doubravy a Sázavy).
Nejdelším vodním tokem je řeka Svratka pramenící na úbočí Žákovy hory. Se svými
přítoky Hlučálem, Bílým potokem, Fryšávkou a Věcovským potokem odvodňuje téměř
polovinu oblasti. Další čtvrtinu odvodňuje Sázava, pramenící v oblasti Kamenného
vrchu (místní název Stružný potok). Sázava protéká Velkým Dářkem.
Žďárské vrchy jsou významnou pramennou oblastí. Roční specifické odtoky (množství
vody, které odteče v ročním průměru za sekundu z 1 km plochy povodí) jsou dosti
vysoké. Svratka v profilu Borovnice dosahuje specifického odtoku 11,86 l.s .km
, Sázava v profilu u Žďáru 11,40 l.s .km ,Chrudimka v Hamrech dokonce 13,54
l.s .km . Tyto vysoké hodnoty jsou podmíněny jak vysokým množstvím spadlých
srážek, tak i výškovou členitostí a sklonitostí reliéfu, malou propustností
podloží a charakterem vegetace. Odtokové poměry jsou málo rozkolísané, což je
podmíněno přirozenými retenčními možnostmi krajiny (rašeliniště, meandrující
toky) i vybudovanými rybníky a vodními nádržemi. Vodní energie řek bylo v minulosti
využíváno k pohonu hamrů, mlýnů a pil.
Vydatnost pramenů podzemních vod na horninách krystalinika je velmi rozdílná.
Většinou nepřesahuje jeden litr za sekundu, prameny s větší vydatností jsou
poměrně řídké. Pro krajinu Českomoravské vrchoviny jsou typické drobné luční
a lesní studánky s velmi dobrou pitnou a měkkou vodou.
První rybníky pocházejí z přelomu 15. a 16. století a jsou zde proto, aby zadržovaly
vodu k pohonu hamrů (Velké Dářko, Nový, Stříbrný, Hamerský, Milovský, Kukelský
a další) a později k pohonu hutí. O chovu ryb se dozvídáme až později. Největší
zásluhu na budování rybníků má cisterciánský klášter, na jehož pozemcích rybníky
vznikaly. Nejstarším rybníkem v okolí Žďáru je rybník Branský, který byl založen
již v letech
1262 – 1267. Některé rybníky se od 18. a 19. století rušily z důvodu intenzifikace
půdy. Rybníky jsou dnes většinou využívané k chovu ryb (kapr, pstruh, lín, maréna
a peleď). V rekreačních střediscích jsou rybníky využívané také k rekreačním
účelům (Velké Dářko, Pilský, Sykovec, Medlov, Milovy). Jiné byly zbudované jako
rezervoáry pitné vody (Staviště, Stržská nádrž a Vírská nádrž). Největším rybníkem
je Velké Dářko s rozlohou 206 ha a nejvýše položený rybník je Sykovec v nadmořské
výšce 728 m.
PŮDY
Území CHKO Žďárské vrchy patří převážně do pásma hnědých
lesních půd. Nejvyšší části přísluší do pásma horských podzolů.
Ze skupiny hnědých lesních půd jsou zastoupeny hlavně okrové a rezivé lesní
půdy s ostrůvky čokoládově hnědých lesních půd. Tyto půdy jsou převážně zrnitostně
lehčí, často stěrkovité až kamenité, s příznivým vlhkostním režimem a vysokou
retenční schopností.
Ze skupiny podzolů jsou zastoupeny zejména horské železité a humusoželezité
podzoly, které mají vyvinut svrchní vyluhovaný a ochuzený horizont.
Převážně v údolních polohách s vysoce položenou hladinou podzemní vody jsou
vyvinuty glejové a semiglejové půdy, které jsou zamokřené až zbahnělé.
Specifickou skupinou půd jsou půdy rašeliništní, vyvinuté na hlubokých vrstvách
organického materiálu, který se po tisíciletí ukládal na nepropustných podložích.
Na převažujících horninách krystalinika jsou půdy převážně minerálně slabě zásobené
a kyselé. Pouze tam, kde jsou půdotvornými horninami gabra, syenity a křídové
sedimenty, se vyvinuly bohatší půdy.
BIOTA
Ještě na začátku 12. století pokrýval Českomoravské pomezí
souvislý neproniknutelný prales se smíšeným jedlovo-bukovým a smrkovo-bukovým
vegetačním stupněm s výskytem rašelinišť. Mezníkem ve vývoji Českomoravské vrchoviny
byla její kolonizace od 12. do 14. století. Slovanské kmeny začaly s mýcením
lesů a proměňovali je na zemědělskou půdu. Lesy se mýtily i v souvislosti s dobýváním
rud, zakládáním hamrů a hutí od poloviny 14. století a skláren od druhé poloviny
16. století. Dřevo bylo levnou palivovou základnou, surovinou pro výrobu dřevěného
uhlí, a stavebním materiálem. V pozdní kolonizaci od 16. století dochází k nedostatku
dřevní suroviny. Značný úbytek lesních ploch vedl k tomu, že v roce 1754 vydává
Marie Terezie lesní patent omezující těžbu a mýcení lesů. Při obnově lesa se
používá rychle rostoucích smrkových dřevin, takže od 18. a 19. století převládají
v oblasti smrkové monokultury.
Dnes lesy pokrývají 50% oblasti Žďárských vrchů na rozloze 29 000 ha plochy.
Posledním zbytkem smíšeného lesa je lokalita na Žákově hoře. Jehličnatých porostů
je 95%, zbytek tvoří listnaté porosty sice nedosahující velké kvality, ale jsou
regulátorem životního prostředí.
V bylinném podrostu lesních geobiocenóz jedlovo-bukového stupně je charakteristický
výskyt některých horských druhů, které se v nižších vegetačních stupních vyskytují
jen zzřídka. Patří k nim třtina chloupkatá, kostřava nejvyšší, kokořík přeslenitý,
čarovník alpský, věsenka nachová, sedmikvítek evropský, vrbina hajní. Z keřů
se vyskytuje zimolez černý a růže alpská. Pouze ojediněle nacházíme další typické
horské druhy, např. dřípatka horská, mléčivec alpský.
Pro ptačí složku geobiocenóz je typický výskyt a hnízdění hýla obecného, křivky
obecné a ořešníka kropenatého. Z ptactva smrkových lesů jsou nejběžnějšími:
sýkora parukářka, sýkora modřinka, budňáček malý a velký, drozd a datel.
Z historie Českomoravské vrchoviny se dozvídáme, že dříve obýval lesy zubr a
los. Poslední odstřel medvěda byl z konce 17. Století. V lesích se vyskytovala
divoká kočka a rys ostrovid. Trvalý vzestup zvěře nastává od druhé poloviny
19. Století. Zemědělskou mechanizací a zcelováním pozemků je drobná zvěř zastoupena
v malém množství a některé druhy dokonce vyhynuly (tetřívek). Králem lesů je
jelen západoevropský. Srnčí zvěř je rozšířena v celé oblasti. Černá zvěř se
rozšířila po válce a způsobuje každoroční velké škody především na polních kulturách.
Z dalších šelem je hodně rozšířená liška.
LITERATURA
ŽĎÁRSKÉ VRCHY – PUTOVÁNÍ KRAJINOU , CHKO Žďárské vrchy, Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody, 1983 Brno
CHKO ŽĎÁRSKÉ VRCHY – Předmluva k cyklistickému průvodci Žďárské vrchy, Josef Brož, 1994 Žďár nad Sázavou
DROSERA, Sphagnum, 2000 Žďár nad Sázavou
ŽĎÁRSKÉ VRCHY – Příloha časopisu VERONICA pro správu CHKO Žďárské vrchy