Co bylo skryto v kopuli
Poklady, které památkáři získali z vnitřku kopule kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, byly prohlédnuty, nafoceny a budou opět vráceny zpět tam, kde byly po dlouhá léta ukryty.
„Nálezy byly očekávány, protože v cibulích kostelů se takové věci vyskytují,“ říká ředitel Národního památkového ústavu v Telči Ing. Libor Karásek. „Netušili jsme ale, že tam toho bude tolik, a že to bude zasahovat až tak daleko. Nejstarší listina je okolo roku 1800, přesná datace tu chybí.“
Recto:
Tento chrám Páně Hora Zelená nazván, postaven nad klášterem Studnice Matky Boží řádu cistercienského od pana Václava Vejmluvy, nad- řečeného kláštera opata, roku 1722 vystaven a dne 27. září od Františka hraběte Breyda biskupa hypponenského, sufragána holomauckého, slavně posvěcen byl. K vyvedení chrámu tohoto hnut byl nadřečený p. opat, že z Zelené hory blíž městečka Nepomuku první mnichové do zdejšího kláštera uvedeni, osydlo své upevnily přinesa sebou statui Panny Marye, ktera až dosaváde nyní v farním nazvaným jindy v konventským kostele na oltáři k polední straně stojí, těm řeholníkům na Zelené Hoře svatý Jan jakožto pachole vždy nemocen P. Marii obětován a zdraví podosáhnouc vždy z městečka Nepomuku k posluhování při mši svaté na Horu zelenou v ochotnosti se ubíral. A proto, že svatý Jan v svém mdlém věku již řádu cistercienskému svou přívětivost a službu prokazoval zde na zemi, doufaje tady tím více již od oslaveného před trůnem velebnosti svat. Jana náklonnosti a služby v orodování všech potřeb našich, jej za obzvláštního patrona s svýma duchovníma syny vyvolil a k jeho cti tento chrám Páně postavil a Horou Zelenou na památku z nadřečených příčin nazval. Hned od prvního založení velká sláva Bohu a úcta svatému Janu se zde díla, takže žádnej p. opat neopo-minul, co by k rozšíření slávy Boží býti mohlo. P. Bernard Hennet opat Jan ji polem okolo kostela roku 1769 dohotovil a znovu střechu pobil a obarvit nechal. Toho také důkaz velkej zanechal p. opat Otto Logk svého panování roku 1779 když 50ti letní památku velmi slavně skrze pět dní konal, bez všeho ohledu na velké zajisté outraty, že nejenom každodenně od výborných kazatelů Sláva Boží se hlásala – mše svatá každodenně od jiného p. opata – den však pátý od p.p. Matěje Korýnského [recte Chorýnského] hraběte, prvního biskupa brněnského, zpívaná, ale i plnomocné odpustky a moc na všechny hříchy k odpuštění od svatosti papežské k větší slávě a duchovnímu prospěchu všech duší udělena byla. Roku však 1784 panování Ottona Steinbacha, vniuka [!] nadřečeného p. Ottona Logka, roku druhého dne 10. Julij, když nešťastně komín máslem sňatým celej konvent i konventský kostel, nyní farní, v půl hodině ohněm stráven – i tento chrám Páně žravost toho ohně okusil, a zcela stráven byl. I vynašli se hned vroucný ctitelové i z města Žďáru, vzlášť [!] p. Jozef Pluhař ještě s některejma jinejma, který peněžitou dle svého stavu hojnou pomoc přinesli, aby ten chrám Páně žádné umenšení v slávě své netrpěl. Ovšem hned se alespoň prknama krejt začalo, poněvadž ale klášter jako ostatní kláštery již nově ode dvoru k zachování potvrzen od země pána Jozefa II. císaře tohoto 1784 dne 22 Oktobru [!], a sice jak heslo šlo na žádost tenkrát panujícího opata Ottona Steinbacha z Kranigsteinu, který velmi krátkého věku dočkal a bídami mnohými obklíčen, ze světa odešel, vyzdvižen byl; řeholníci svého panství a všeho mění i mohovitosti a zásobení jak časného, tak i kostelního zbaveni, po pěti měsících svého vyzdvižení s smutným jeden s druhým rozloučením rozjíti sem a tam se museli, každej dostanouc na své každoroční vychování 300 fr. Tehdáž ovšem stavení toto všechno státi zůstalo; ty udělené peníze těm dobrodincům nazpátek dané byly. Smutné divadlo! všem věrným ctitelům a horlivým katolíkům. Na to ještě od dvoru rozkaz dán byl, aby všechny postraný kostele k zvrhnutí přišli, což tím více srdce mnohých skormoutilo, a skormucovalo, když tento chrám Páně k zvržení nikdy nepřišel, ale pořád z něho nábytky kostelní odbírané byly; a sem tam do jiných kostelů připočtené, kazatedlnice – kamené dlažby – jeden oltář do Običtova; stolice do Jam; jeden oltář a varhany do Svratky; též třetí oltář do Volešný na novoměstské panství; ano i velký oltář již se rozbírati měl; což však svrchovaný Bůh nedopustil, neb mnoho věrných srdce k Bohu se pozdvihovalo,aby to vznešené místo, zcela v zkázu nepřišlo. A hle! Prozřetedlnost Božská co jest způsobila! Líbilo se Bohu, by všichni jeho věrní služebníci tu velkou bolest srdce svého nábožného až do roku 1792 dne 28. Junij snášeli, kdežto od slavného moravského gubernium k stavění chrámu tohoto na žádost mnohých ctitelů vzlášť patera Bonifaziusa Procházsky,
Verso:
vůdce a spolu také dobrotivce, dovolení přišlo, tak že hned dne 13. srpna roku 1792 práce se začala a s pomocí Boha roku 1793 pokrytí chrámu Páně se dokonává, a to všechno s nákladem toliko samých dobrodinců, kteří všichni ze jména s ostatníma Actama do knihy pro věčnou památku všem potomkům v chrámu tomto vtaženy a chovány sou. Zde pro věčnou památku města Žďáru a všem potomkům jejich opominouti nemůžeme, jejich velkou náklonnost k chrámu tomuto, kterak všichni vesměs každodenně, tak jak dlouho tato práce se konala, ochotně pracovat přicházeli, tak že na jedno pokynutí nejenom ruční a potahem svým prací ochotnou konali, nýbrž také hojnou peněžitou pomocí k vykonání toho nábožného předsevzetí nápomocni byli, to jak se vše dálo moudrým prostředkováním slovutného muže pana Kašpara Krčala ten čas dobře zřízeného burgermeistra města Žďáru, který jeden cech po druhým tak k té práci zřídil, že celé město z toho nábožné potěšení mělo; ano také dvojíctihodný velebný pan Ondřej Bilanský, děkan a spolufarář žďárský – též jeho kaplan p. p. Hermolaus Benda s jejich nábožným napomenutím, lid k té pomoci zbuzovali. Začež jim – i ostatním všem dobrodincům Bůh hojnou odplatou v nebesích býti rač. Dáno na Zelené Hoře blíž města Žďáru dne 16. Julij 1793, právě v ten den, na který před devíti lety těchto 5 hvězd skrz pád ohně spadlo, dnes opět pomocí Božskou při nábožném zvuku muziky a velké střelby, u velikém množství plesajícího Boha chválícího lidu vyzdvižené sou. Z čehož buď Bohu v trojici jedinému chvála a díků činění od věků až na věky, amen.
Vedoucí stavení to Pater Bonifazius Procháska, řeholník cistercienský
Antonín Bobrovský, školní učitel při klášteře
Martin Kaudela, mistr tesařský z Hlinýho
Veit Hintenaus, palír s osmi tovaryši
Franz Wirz, plechař ze Žďáru
Tohoto roku bylo obilí proti předešlým letem laciné, tak že míra pšenice byla za 2 fr. 16 kr., žita míra za 1 fr. 6 kr. též ostatní vaření také laciné bylo; maso ale hovězí bylo 1 lb. za 6 kr., telecí též tak vepřový za 7 kr. 1 lb. másla 1 lb. za 14 kr.
To se vše stalo za panování Františka II., císaře římského právě když město mohuč obležené bylo, v kterém mnoho tisíc francouzů zavříto bylo. Také toho času princ Koturk, ve francouzské zemi město Valensie s císařským vojskem oblehnuté měl, byl výborný a šťastný generál feldmaršál, jak v turecké, tak i ve francouzské vojně.
Při klášteře byl pan farář Vavřín Anderle Řádu cistercienského a kláštera zdejšího professus, muž spravedlivý a kazatel výborný. Toto zdejší panství až dosaváde bylo císařské kamerální, pod spravováním vrchního ouřenníka [!] p. Jana Vesely.
„O hnědých skvrnách, které jsou na pergamenu, jsme se původně domnívali, že to jsou pozůstatky požárů, které Zelenou horu postihly. Ale restaurátoři nás po chemických analýzách ujistili, že se jedná o klasickou rez, takže požáry nezasáhly obsah schránky,“ doplňuje PhDr. Martina Veselá z NPÚ.
Další z listin, kterou bylo nutno jako jedinou narovnávat, pochází z roku 1842. „Je to věc, která mě překvapila obsahem. Je to opravdu nádherná záležitost. Je to rukopis, v němž je nádherně popsána celá historie Zelené hory se všemi požáry. Je to až lyrické dílo básnického rázu, kdy tehdejší farář z dolního kostela napsal povídání o tom, jak střecha na Zelené hoře chytla plamenem a shořela část krovu a jak se všichni ze Žďáru a okolí skládali na nové krovy a novou střechu. Je to opravdu psáno velmi půvabně a přepis určitě stojí za přečtení,“ komentuje obsah listiny PhDr. Martina Veselá.
Do hor k nám, ač do hor newysokých,
Nedostaupj záhy jaro kwětné,
Toulage se dlouho po morawských luzých
Roznášj tamwjěnce stobarevné,
A pak se zásobou sporou
zavítá k nám na železné Žďársko!
Ach a letos letos, leta Páně
Tisícýho osmistého, dvakrat
Dwacátého a druhého leta,
smutně zawjtalo k železném Žďáru,
Zasmušilo všecko na wůkolj,
Zarmoutilo na tisýce dušj! -
Slyšte příběh wy, gímž po nás zase
Wezdejšj pouť konat bude přáno,
Slyšte zármutek náš, naše hoře.
Wězte taky naše radovánky!-
Na pokragi, ježto naznačuje
Wlastnost půdy sester weleslawných
Sester Moravy a Čechie
stogj klášter, druhdy welemožný,
W zbožném smyslu založený
Od praděda krále památného
od Grjho z Poděbrad.
A on sámtě, když guž klášter ranou
Zavraždíwán v pohromě se zlomil,
Do něj zanes giskru swatou, zbožnou
Aby nowý život v něm se zažjhl,
By se rozlétala v kůru zpěwném
Čest a Chvála panenské rodičky
U Studnice žďárské welebené.
Nad klášterem Marie Studnice
-Přezděli geg časy zámkem,
Wystupuje vršek, a nad wrškem druhý,
Wystupuje k hoře, ku zelené.
Soumrak lesní zakrýval tu horu
A zwal k rozgjmání nábožnému.
A když gednou - stalo se to,
Jak se psalo: léta Páně tisýcýho
Sedmistého Devatenáctého –
Waclaw Weymluwa, genž toho času
Opat berlou nad klášterem
Řehole cysterciácké wládnul,
Na modlidbách v osaměnosti trwal,
Aj tu pěti hvězd se rozzářilo,
Hvězd to pěti Svatojánských,
genž se progewily užaslému oku,
Wltava když Jana z Nepomuku
We swém křišťálowém lůnu skryla.
Y tu u wždy bohu oddaného
Wejmluwy ta zbožná touha wznikla,
Na hoře, giž hwězdy poswětily,
Wystawěti chrámek pětihwězdý.
A guž kácí dvě stě seker kmeny,
A guž hledí slunce, kde prw temno,
A guž wozka wozku stýhá,
Kámen wlekou k stawbě zamyslené,
A guž wozka ledva wyhyba se,
Tesařům, zednjkům, kamenjkům.
Aj ! a roste – ba to nenj chrámek-
Chrám to skwostný, chrám to wewelký,
W pěti hwězdách wstoupá z drnu,
W pěti hwězdách až ku Moravici
I cotě psali: léta Páně Tisycýho
Sedmistého dewatenáctého –
Haleluja v nowém chrámu roznělo,
Zdě se otřásali zpěwem hlučným lidu,
genžto z blízka, z dálj na tisýce
chwátal na zelenou horu.
A zas chwátal kdo chtěl utěšenj,
Kdo chtěl ulewení nagjt v žalu,
Bohatý y chudý na zelenou horu,
Syrotek tu hledal almužnjka,
wdowa v slzých útěchy! –
Což ty horo swatá, ty zelená horo!
Co jsi prowinila, že tě porwal plamen? –
Ano léta Páně Tisýcýho
sedmistého osmdesátého
čtwrtého - ach z kláštera zňatého
plamen žhaucí dosáhnul twé krovy
ach, we strojné přístřeší tvé hwězdné.
Do nebes se pnaucí -.strawil! –
Hoře! hoře! kdo tě powystawj
Když tu mocnářova welemožnost.
Klášter, pěstounů twých sydlo, zdwihla.
Ano, v tomtě samém roce přestal
klášter žďárský býti klášterem!
Řeholnícy rozptileni na wše strany,
A ta kaple swatojánská
Zbawena svých pěstitelu.
Dle rozmaru zákonnjho
Měla zajít – v rozwaliny.
Kdo po roce minul, ach a darmo
Ohljdá se králowský almužník,
Kdo na krow přinese za almužnu,
Který by ho před příwalem chranil,
Chránil před sněhowou metenicý,
zbouřeným se wětrům opřel?
Aj tu powstal brat cysterciacký
Bonifac to Prochazka,
On wyprosyl kapli žiwot delšj,
On wyžebral na krow rozrušený
A w devýti letech k nebi opět
Zaleskla se báně swatojánská!
Muž ten, šlechta, našel nástupnjků.
A z nich každý našel dobrodinců.
A tak pod ochranou žďárských farářů,
Pod ochranou wšechněch dobroděgných
Duší swatojánsky chrám!
Z nichž tu budiž gmenován
Farář Sychra, a Rod Hafenbredkůw,
Ač ač angel popsal každý darek.
Kterýž dán byl tomu Almužníku! –
A tak na odiw wstal pětihwězdý
Krásný chram to, rozkoš na wůkolj,
Wábil k sobě tisjce poutnjků!
Ach ty chráme, chráme svatojanský,
Jakž to hledjš do dvou krásných wlastj,
do Morawské a do České wlasti,
Dlouholi tam budeš na odiwu čnjti?
A tu blížj se den garní prwní
Nám nese se palmu swatý Josef,
Palmu pokoge a palmu mýru.
Od půlnocy wěge prudký wýtr,
A ten nese oblak za oblakem
A ti oblakowé se tu srazý,
Den se zatmj metenicý kružnou,
A z té metenice – o polednj –
Blesk wyrazí rachotem nehlučným,
Ach a běda! běda! běda!
Krowy kaple swatojánské hořj,
Hořj, hořj a žádný to nevj
Až guž odpoledne ke druhé hodině
Když se ztjšj metenice walná
Widět krovů svatojanských plamen!
Ach tu widět – pomoc nestačuge –
Jak se ??????????? povětrné říše
Zlatá báně dolů, za ni krowy řjtj! –
A tak hwězda zhasla na zelené hoře!
Kdo gi rozswjtj tu hwězdu shaslau?
Tak se pláč ozýwá po wůkolj!
Jako labuť pline po zedmutých wlnách,
Takto nesla se wám mezi pahorkami!
Kdo tu labuť k žiwobytí vzbudj? –
Ach patrona nemá, genž by wšehněch
Wdow, syrotkůw opuštěných patron! –
Ticho! ticho! má patrona hora,
Setřete slz pramen s wašich twářj,
Ma patrona nesmrtného.
A ten patron – wjte kdo gest?
To jsou naše srdce dobroděgné! –
A ta poslána jsou na wše strany,
Nesouc powěst o neštěstj stalém,
A kam dogde zpráwa, ay, odtamtud také
Dary k zwelebenj hory přigdou! –
Jaký průvod to tam na sylnicy, ?
Kam ten zástup, gako v pouti u, chwátá?
Ano gsau to poutníkowé.
Uslišeli prowolánj moge
Sbýrali a nesou wezou dary
Aby opět u welebné sláwě
Swatojánské sydlo k nebi panowalo.
Znám ge wšechny: mám gich gmenowati?
Dlouho, dlouho měl bych co jmenowati!
Skrze radosti mi zraky kalj!
W průčelj gdou muži, panj, panny,
Gežto zámek žďárský obywagj,
Se sousedy z Předzámčj.
Za nimi se četných měšťan hrne
Z města Žďáru, genžto po wšech časech
Ku zelené hoře přispjwali.
A ti třetí? Jsou to novoměstštj!
Měšťan s vesničanem podáwá si ruku,
Přibyslawa s Polnou přes hranice přišli
S ními spojen kráčí Vojnoměstec.
Mezy njmi hutě, hutě to železné
Jsou to hutě Ranské [???] a Polničské.
Wítegte nám pracní kowkopowé!
A kdo opodal to, ze zdaleka?
Dvacíto lučtí, jsou tu od Mezříče,
Jsou to kovy ode Černý.
Ano mnoho cizých – gmenowat gich těžko!
A za nimi? – to je na sto wozů!
To gsou naši Žďárštj podaní! –
Co ten posel nese za spis?
Slib on nese od Knjžete Pána
Pána z Ditrichsteinů, leslu [recte Leslie] a Proskowa,
A slib taký gesti gako skutek! –
A kdo gest, co na proti gim kráčj? –
Náš to farář, zámecký to farář,
Svoboda to, genž ge wljdně vwjtá,
Přigímá ty dary, dárky, ano
Zapisuge, co juž angel zapsal
Do kněh dobročinů.
Kdo to vedle? – Widíte ?????
To jest Bouček mladšj, mistr stawby! –
Zněgte kotle! Zahlaholte trouby!
Hlas můg došel srdcj dobročinných.
Zněgte kotle! Zahlaholte trouby!
Z darů wystupuje sýdlo hwězdné,
Báně zlatá zářj do wůkolj,
Kříž se swatý leskne u welebě!
Blaze mi! Hlas můg se ozwal w srdcjch!
„Haleluja!, zatřásá klenbou opět!
„Hospodine pomylug ny.
„Ty spáso wšeho mjra.
Z prsou zňatých ozýwá se.
A gá padám na kolena – wolám:
„Hospodine! Pomylug ny! –
V zámku Žďáru dne 8. Srpna 1842
Fr. Turinský
Vrchní a pravomocný
panství Žďárského a Novoveselí
Následující nalezené listiny byly již poněkud novějšího rázu. Ty už takovým překvapením pro historiky a restaurátory nebyly. „ Posledně uložené písemnosti pocházely z roku 1974 a vkládal je tam tehdejší místní pan farář,“ upřesňuje PhDr. Martina Veselá.
Další věci, které byly ve schránce uloženy, patří už do kategorie pravých pokladů. Jedná se totiž o soubor mincí, z nichž nejstarší jsou z roku 1837 – pěti grejcar a tří grejcar.
Všechny nalezené poklady budou do tajné schránky v kopuli kostela opět navráceny. A kdo ví, kdy se zase dostanou zpět, na světlo boží. Vzhledem k tomu, že je tajná schránka otevíraná buď při přírodních katastrofách, nebo při požárech, tak jim můžeme jen přát, aby to bylo co nejpozději.
Sdílet článek: 
