Prusko-rakouská válka v roce 1866 v Novém Městě na Moravě (9)

Cholera

Dobrá všeobecná nálada, která zavládla v Novém Městě po uzavření míru, kalena byla poněkud zprávami, že v Čechách, zejména v krajích poblíž bojišť, počala řáditi cholera, nezbytný průvodce všech válek.

Ale u nás nechtěl tomu nikdo věřiti, že by se dostala až k nám, vždyť Nové Město od věků vždy bylo ušetřeno všech nákaz a morů, které dříve tak často lidstvo hubily. Tři kříže nad městem to hlásaly. Ale přišla přece. Pojednou onemocnělo několik pruských vojáků a také někteří z nich v málo hodinách zemřeli. Zděšení bylo všeobecné. Pro onemocnělé byla narychlo zřízena nemocnice v jediné tehdá větší místnosti, v sále hostince u Šírů – nyní Nebolova.

Vkrátce místo nestačilo a město musilo postavit na Nivě, za stodolou Křížovou, narychlo barák. Bylo to prostorné stavení z prken, s primitivními lůžky, a tam byli nemocní ošetřováni.

Případy onemocnění se množily, průběh nemoci byl zpravidla krátký, někteří odolnější se vbrzku uzdravili, ale jiní zmírali velice rychle. Truhláři robili rakve do zásoby, složeny byly ve staré radnici v průjezdě. A vidím jako dnes, když jsem jednou ráno u radnice stál, jak dva starší Prusové, jdoucí okolo, zůstali při pohledu rakve celí zaražení stát, něco si povídali a oba si šátky  utírali oči. Jak jim asi bylo u srdce!

Z domácích lidí nezemřel cholerou žádný. Jediný onemocnělý byl kanovník Kunstmüller, tehdy gymnasista, který se ale brzo vyzdravil. O jednom občanu se také sice povídalo, když zemřel, že to byla cholera, ale bylo to asi něco jiného. Prý právě ze strachu před cholerou přebral silného rumu.

V baráku uplatnil se tehdá Hánů Ferda, který se ničeho neštítil a nemocné obětavě ošetřoval. Bude o něm ještě zmínka.

A tu vstupuje na jeviště náš právě z foršponu se navrátivší Filip.  Každého rána dojel s žebřinami do lazaretu a odvážel zemřelé, jednou jich vezl sedm najednou. Pohřbívaní byli dílem na katolickém hřbitově při zdi na pravé straně (k Malé uličce), dílem na evangelickém, kde také odpočívá jeden saský sedlák foršpoňák, který v Novém Městě zemřel, byv neopatrností transport provázejícím vojákem postřelen.

První pohřby zemřelých vojáků konány ještě s vojenským konduktem, pak pohřbíváni jen v tichosti. Celkem zemřelo zde Prusů kolem čtyřiceti. Naštěstí netrvala epidemie dlouho, a když krátce potom poslední Prusové odtáhli, neudál se už žádný případ onemocnění více. Lazaret zůstal ale pro všechny případy stát.

Samaritán

Až do přestavby důchodenského domu bývala na Brněnské ulici v průchodě odedávna kořalna, kde starý žid Husrle naléval svým hostům, ponejvíce vandrovním, jen „čistou“. Tam přišel asi za měsíc po odchodu Prusů nějaký pocestný a dal si „pulčík“. Seděl chvíli, ale pojednou se začal svíjet a naříkat; všechny příznaky ukazovaly na choleru.

Všecko se z kořalny hned rozprchlo a starý Husrle, vyděšený, běžel hlásit na radnici, co se stalo. Starý Štefánek, tehdejší obecní rameno spravedlnosti, dostal rozkaz, aby sehnal Ferdu, a ten aby nemocného dopravil do lazaretu.

Starší Novoměšťáci se na Ferdu Hána jistě ještě pamatují. Byl to chlap hřmotné postavy, žádnou práci příliš nemiloval, zato měl ve větší lásce „čistou“. Dětí měl jako kuželek a proto bída byla u něho stálým hostem. Do bytu ho nechtěl nikdo vzít a poslední čas bydlel v polozbořeném sklípku v ulici pod radnicí hůř, než zvíře. Dostal-li někde kočku nebo psa a k tomu hlt té šedé utěšitelky, byl to proň hotový svátek. Neštítil se ničeho, byl to takový Paria, ale při tom měl dost dobré srdce.

Ferda byl hned ochoten vandráka obsloužit, jen si vymínil dost dobré kořalky. Dostalo se mu v tom ohledu závazného slibu. Vzal nemocného na záda, donesl ho do baráku, tam jej uložil, všemožně ošetřoval (praxi měl od dříve u Prusů) a těšil.

Ale po nějaké chvíli stalo se, čeho by se Ferda jakživ nenadál. Dostal také „ujímání“, zkrátka objevily se u něj také příznaky cholery. Tohle Ferdu dohřálo. Dal se do svého ošetřovance, vyčetl mu, že jich tolik a pořádných obsloužil, a že se mu nic nestalo, a teď že má pro takového světoběžníka umřít. Od slov přešel k činům a počal nebohého pacienta nekřesťansky bít. Ten chudák ze strachu, že ho Ferda zabije, sebral se a utekl a žádný o něm více neslyšel. Ferda se po požité řádné dávky svého universálního léku také zotavil a byl ještě mnoho let potom postrachem všech psů a koček.

Sdílet článek: