Prusko-rakouská válka v roce 1866 v Novém Městě na Moravě (10)

Po válce
Třebaže pruská invase u nás nebyla tak zlá, jak tomu bylo při počátku války v Čechách, zejména v místech, která byla válečnou liticí bezprostředně postižena, oddechl si každý, když Prusové odtáhli. Rychle vracelo se vše do vyjetých starých kolejí.

Úroda byla toho roku velmi dobrá, zejména leny urodily se tak krásně, jak již ne léta před tím a potom a přitom placeny byly velmi dobře. Peněz bylo všude dost, a proto zapomnělo se brzo na přežité trampoty a svízele. Večerní besedy, příchodem Prusů přerušené, znovu ožily, události válečné a místní přetřásány opět a opět. Já poslouchal jsem jako vždy a tomu přičítám, že jsem si mnohé zapamatoval.

O jarmarcích, které následovaly po odchodu Prusů, snad nejlepší obchody dělali písničkáři, kteří v neobvyklém počtu na dolním konci náměstí jeden přes druhého před velkými, hrůzostrašnými obrazy, znázorňujícími výjevy z vojny svoje „skládání pro ponaučení mládencům a pannám“ zpívali a jen za dva krejcary prodávali. Vojenské obrazy byly samá krev, písničky také. Jedna začínala asi takto: „U Skalice, u Náchoda, tam tekla krev potokama“, atd.

Zvláštní oblibě těšila se písnička „O spanilé barvířce a barveném Prajzovi“: V jednom českém městě nadcházel si Prušák, u tamního barvíře ubytovaný, jeho pěknou ženu. Barvíř, když mu toho začínalo být moc, vyčíhal si zamilovaného Prušáka a za vydatné pomoci tovaryšů, jej namodro zbil. Nakonec, aby prý nebyl nějaký flekatý, namočili ho do kádě, v které se v indychu barvilo namodro. Starší naše hospodyně vědí, že tenkrát to barvení bývalo bytelnější, než to nynější, a proto Prušák, třebaže se po té lázni v potoce drhl, co mohl, zůstal pěkně namodralý. Když pak přišel mezi kamarády, mysleli tito, že má choleru a byl veliký poprask v celé posádce.

Bylo veselo tím více, že jakmile byly ty nejnaléhavější následky pruské okupace jakž takž uspořádány, přikročeno bylo na obecním úřadě k sepisování rekvisicí a všech výdajů, pro Prusy po uzavření příměří učiněných, na které byly jim vydávány stvrzenky.

Účet s doklady zaslán do Berlína na ministerstvo války, ovšem s malou nadějí, že bude také zapraven. Trvalo dost dlouho, aniž přišla jaká odpověď. Až někdy v zimě došel na obecní úřad z Berlína těžký soudek. Byla v něm na krejcar celá účtovaná náhrada v samých rakouských „čtyřkrejcarech“. (Byly měděné, velikosti asi nynější pětikoruny). Prusové platili hotově, třeba měďáky, rakouská vojenská správa hrubostí (viz kapitolu o posledních husarech).

A protože pokud vím, všichni z novoměstských vojáků, nebylo jich arci mnoho, kteří to tažení prodělali, ve zdraví se vrátili, nebyla dobrá nálada ničím zkalena.

Sdílet článek: