Turistická ubytovna na Harusově kopci byla známá po celé republice

Harusův kopec není Novoměšťákům ani návštěvníkům regionu neznámý. Jeho věhlas je spjat se sedačkovou lanovkou a sjezdovkou, která láká především milovníky zimních sportů. Dříve to ale bylo trochu jinak.

Roku 1921 byla téměř na samém vrcholu Harusova kopce, v radňovickém katastru, vystavěna turistická ubytovna. Byla poměrně malá, azyl v ní mohlo najít pouhých šest výletníků, přesto byla s velkou okázalostí 22. ledna 1922 slavnostně otevřena.

A hned o měsíc později k ní přibyl i lyžařský můstek a tak není divu, že 19. února 1922 byla právě zde uspořádána zimní exhibice skoků. Místem dopadu byla určena sněhem prodloužená mez u Košíkova pole. Skokem dlouhým 15, 40 metrů tehdy zvítězil a přítomné obecenstvo oslnil jistý Franc ze Sportovního klubu Vysoké nad Jizerou.

Můstek tady ale dlouho nevydržel, však byl také vybudován jako provizorium. Turistická ubytovna si zatím našla své nadšené obdivovatele. Ale protože byla, jak už bylo zmíněno, poměrně malá, rozhodl se ji její majitel - Sportovní klub Nové Město na Moravě – rozšířit.

Bylo tedy rozhodnuto provést přístavbu. Tohoto úkolu se ujal novoměstský stavitel František Šmída. Stavební práce vypukly 10. srpna 1923 a 8. prosince téhož roku už byla turistická chata znovu slavnostně otevřena. (Pro dnešní dobu a poměry přímo nevídaná rychlost.)

Tehdy zde také byla zřízena i provizorní poštovna, díky níž pohlednice odtud odeslané byly opatřeny speciálním razítkem. Pozornosti návštěvníků a místních se těšila také nově přistavěná rozhledna, která nabízela nádhernou vyhlídku do celého kraje.

Při slavnostním otevření, které přilákalo okolo čtyř stovek zvědavců, se tehdejší zástupci tisku nechali slyšet, že „tato chata po dokončení vnitřní úpravy bude jedním z nejkrásnějších sportovních útulků Moravy“.

Turistickou chatu na Harusově kopci si ale neoblíbili pouze turisté, obdivovatelé zimních krás a milovníci lyží. Stala se vyhledávanou inspirací mnoha umělců – básníků, malířů i fotografů. Motiv zasněžené lyžařské ubytovny si dokonce vybral malíř Karel Němec na diplomy, kterými byli Sportovním klubem odměňováni vítězové prvních novoměstských lyžařských závodů. Však také právě zde se uskutečnil historicky první start dnes už světoznámého závodu – Zlaté lyže, který se konal ve dnech 6. a 7. ledna 1934. Motiv turistické ubytovny se objevuje také na plátnech pohledeckého rodáka a významného krajináře Josefa Jambora.

K věhlasu chaty na Harusáku velkou měrou přispěla i hostinská činnost, kterou tu provozoval nájemce Jaroslav Štěpánek. Na skvělou kuchyni paní Štěpánkové pěli ódy všichni, kteří ji ochutnali. A přitom nebylo pokrmů na jídelním lístku zase tolik. Ze studených jídel nabízeli Štěpánkovi uherský salám, jemný nářez nebo šunku s křenem. Polévka se podávala hovězí nebo bílá a kdo požadoval jídla hotová, ten měl na výběr mezi svíčkovou na smetaně s knedlíkem, vepřovou pečení s knedlíkem a se zelím, telecí pečení s bramborami a vídeňským řízkem s bramborami.  Jako minutka byl pak podáván přírodní řízek. Fajnšmekři si po hlavním chodu, který býval doplněn znojemským okurkem nebo hříbky v octě, mohli dále pochutnat na moučníku v podobě domácího dortu či máslových řezů. Dnes by toto menu asi nijak zvlášť neoslnilo, tehdy bylo ale vrcholem kulinářského umění.

Štěpánkovi byli provozovateli turistické ubytovny na Harusově kopci až do roku 1938. Po nich se stal zdejším nájemcem Jan Kubů, který původně působil v Grand hotelu v Čáslavě. V této době byla chata na Harusáku už široko daleko známá a vyhlášená a byla schopna poskytnout ubytování mnohem většímu počtu zájemců, než v době svého začátku. Přesto se ale nedalo mluvit o žádném velkém přepychu.  „Podnik má celkem 12 cizineckých pokojů, které vyhovují vnitřním zařízením. Podlaha jest z měkkého dřeva bez lakového nátěru. Koupelna jest pouze provizorní, jež nevyhovuje, neboť nemá ani tekoucí vodu a kamna. Záchody nejsou splachovací. Příruční lékárna pro první pomoc ubytovaných jest umístěna v jídelně,“ konstatovala komise spolu se zástupci hostinských a výčepníků, která byla Okresním úřadem v Novém Městě na Moravě vyslaná zkontrolovat uvedené údaje poskytnuté majitelem chaty, tedy Sportovním klubem Nové Město na Moravě.

Doba největší slávy turistické ubytovny se už ale pomalu chýlila ke konci. 2. února 1940 byl v novinách Národní politika uveřejněn článek Olgy Fastrové nazvaný „Tam na horách…“, který se týkal autorčina pobytu ve zmíněné ubytovně a způsobil veliký rozruch nejen v Novém Městě samotném, ale dokonce i na tehdejším ministerstvu obchodu: „Po nové úpravě českých hranic zbylo nám málo kopců a málo hotelů a chat na nich. Ale obecenstva, které si zvyklo jezdit v zimě na hory, nám neubylo. To jezdí zas, hledá nová dočasná zimní sídliště, a pro nedostatek informovanosti ocitne se turista někdy v situaci tak milé, že by na místě vyletěl z kůže. Dala by se o tom napsat celá knížka humoresek, arci trošku hořkých. Přečtěte si na ukázku jednu idylku prožívanou o loňských vánocích. V chatě na pohled hezké jako obrázek, uprostřed překrásné horské krajiny.

V síni chaty, těsně pod schody (které se, bohudíky, nemetou), stojí otevřené krajáče mléka. Vedle nich na špalku leží syrový lůj, se kterým si laškovně pohrává domácí pes. Je večer. Starší paní vrací se nahoru do svého pokoje a potká služebnou. „Jsou hrozné mrazy: prosím vás, zatápějte mi v pokoji nejenom večer, ale i ráno, rozumí se, za příplatek,“ prosí ji uctivě a snažně a pro jistotu jí ještě předem tiskne desetikorunu do ruky.

„Jo. Jo. Zatopím,“ sípe holčina zabalená do vlňáku.  Sípá, protože pobíháním po ledovém schodišti si uhnala katar a ztratila hlas.

Ale ráno nezatopí. Je sedm hodin, je osm… nic. Zvonek arci není u postele, ale až u dveří. Vzdychajíc, vstane paní do ledového vzduchu a zazvoní. Ale zvonek nefunguje. Paní tedy otevře dveře, volá a vytrvale čeká. Po pěti minutách přištrachá se odkudsi holčina ve vlňáku, a co prý si paní přeje. Zatopit? A jeje! Ona prý zapomněla. Odštrachá se a za čtvrt hodiny přinese dlouhá, tlustá polínka. Ta nastrká do železných kamen svisle, dolem pod ně strčí papír, zapálí a odejde. Papír chvíli vesele plápolá a zhasne. Paní, která se zatím zas uchýlila do postele, vstane, znovu jde ke dveřím a volá. Procedura se po půl hodině opakuje. Tentokrát polínka jakýmsi zázrakem přece nesměle chytí. Načež děvče přijde a vysype na ně uhlí tak šikovně, že malý plamínek úplně udusí. A v blahém vědomí dobře vykonaného díla odchází. Do nového volání odpoví, že „nemá čas“.

Paní se zatím už zahřála – zlostí. (Tohle topení přijde chataři ovšem levněji.) Oblékne se, na mytí není ani pomyšlení, vždyť dech ve světnici okamžitě mrzne. O „pořádku“ na místě, kam i císař pán chodil pěšky, bylo by odporno psát. Tedy raději s nepořízenou odchází do jídelny, těšíc se, že se aspoň tam ohřeje.

Ale v jídelně, ač už je půl desáté, najde jen tři hosty. Přijeli teprve včera, a proto přišli k snídani plni blahé naděje. (Ti zkušení snídají raději v posteli.) V „amerických“ kamnech jídelny totiž nehoří. Číšník vykládá, že prý vyhasnou vždycky už večer. V jídelně je zima jako v psinci. „A ráno se nezatápí?“ „Ale ano, má zatápět domovník, ale on těm kamnům nerozumí.“ „A kde je pan restauratér?“ Číšník jen pokrčí rameny.

Hosté stojí bezradně okolo kamen a hovoří s obdivem o této skvělé organizaci práce. Nejbližší opravdu teplá místnost je až ve městě pod vrchem, asi tři kilometry daleko.

Dojdou si tedy pro všechny svetry a kabáty, navléknou si je na sebe a snídají. A hle, tu se objeví pan restauratér. Ačkoli – jako obvykle – bavil své hosty dlouho do noci, bratrsky s nimi popíjeje, je už vyspinkaný, pečlivě upravený, elegantně naparáděný, a žoviálně své hosty pozdravuje. Hrozně se diví, že není zatopeno a usedá, aby své hosty pobavil. Ó, „pan nájemce“ je fešák!

Okénkem ve zdi vidí a slyší všecko pan kuchař. Poněvadž má asi dobré srdce (dobří kuchaři prý všichni je mají!), zželí se mu konečně mrznoucích hostí. Ve svém bílém čistém úboru tedy jde sám pro topivo, vyhrabuje popel, zatápí. Pan restauratér z toho má ohromnou švandu. Je jedenáct hodin.

Tak to dopadalo o vánocích 1939 v jedné chatě, ve které jsem se octla. Nepřibásnila jsem ani chlup. Ta historie se opakovala denně, s malými jen obměnami. Holčina, zachoulená do vlňáku, zůstala důslednou až do konce. Což arci nevadilo, aby v konečném účtu nebyly napočítány za 7 dní 64K za zvlášť topení.“

Ministerstvo obchodu, které poskytlo svého času Sportovnímu klubu v Novém Městě na Moravě za účelem povznesení turistického a lyžařského ruchu v této oblasti podporu z veřejných prostředků, bylo zmíněným článkem natolik znechuceno, že vybídlo Okresní úřad v Novém Městě na Moravě, aby urychleně celou záležitost prošetřil.

Znovu byla vyslána komise a výsledkem její kontroly bylo nařízení vybudovat splachovací záchodky a koupelnu a spolu s tím zajistit i vlastní zdroj pitné a nezávadné vody.

Pošramocená pověst turistické ubytovny na Harusově kopci snad mohla být znovu napravena, kdyby ovšem nepřišel osudný den - 29. září roku 1942. Jeho nechvalně proslulou hrdinkou se stala manželka současného nájemce, Ludmila Kubů, která, podle dochovaných zpráv „ neopatrně manipulovala s omastkem na sporáku. Oheň vyšlehl komínem, který byl níže, než věžka rozhledny. Vítr vanul směrem do dřevěné věžičky. Ta se okamžitě vzňala a chata hořela jak svíce odshora“.

Takto neslavně skončila jedna z nejvýznamnějších turistických ubytoven, která byla ve své době známá široko daleko. A spolu s ní na nějaký čas pohasl i věhlas Harusova kopce. Naštěstí ne na dlouho. Společně s vybudováním sjezdovky byla jeho někdejší sláva opět vzkříšena. Harusák už je zase známý široko daleko.

Sdílet článek: