Hoj ty Štědrý večere, ty tajemný svátku…

Tento jedinečný podvečer plný klidu a rodinné pohody probíhal dříve trochu jinak, než dnes. Dárků sice tolik nebylo, ale zato si nikdo nenechal ujít zvyky a zaběhané tradice, které se rok co rok pravidelně opakovaly. A nešlo pouze o dodnes používané pouštění lodiček, rozkrajování jablka či házení střevíce.

Tak například na Moravskobudějovicku začínal Štědrý večer už za světla. Hlavní postavou tu byl pastýř, který takzvaně „zaháněl ovečky do Betléma“.  Nejdříve obešel celou dědinu s čerstvě natrhanými větvičkami. Pak se vrátil do své pastoušky, vzal si bič a troubu a vydal se zpět do vesnice. Tam vesele práskal bičem, troubil na troubu a honil rozjařené kluky po vesnici. Kluci, s chomouty a zvonci běhali sem a tam a bylo z toho mnoho smíchu. Sem tam ale ukápla i slzička, to když některého z nich pastýřův bič a troubení vyděsily o něco více, než bylo zdrávo. Ke všeobecnému ruchu přispěli také hospodáři, kteří vycházeli na zápraží a stříleli do vzduchu. Když se všechno uklidnilo, přišel čas pro pastýřovu ženu. Ta se pak vydala s nůší od domu k domu a za to, že její muž i tentokrát dobře zahnal ovečky do Betléma, jí ji hospodyně naplnily koláči a jablky.

Jiný zvyk panoval na Dačicku. Tady musela každá svobodná a vdavekchtivá dívka na Štědrý den nejprve důkladně zamíchat devatero omáček. S vařečkou obíhala stavení, a pokud se jí poštěstilo, že natrefila při tomto nelehkém úkonu na nějakého mládence, měla reálnou šanci, že se do roka vdá a ten, koho potkala, se stane jejím manželem. Nejeden mládenec pak čekal vzadu za chalupou, ať už se srdcem na dlani nebo jen proto, aby vdavekchtivou dívku pozlobil.

Na Bystřicku měli o Štědrém večeru docela jiný zvyk. Dalo by se říci, že poněkud pikantní. Jestliže si někdo v příštím roce chtěl zajistit velkou úrodu ovoce (a takových náruživých sadařů bývávalo hodně), pak se musel svléknout a úplně nahý vyběhnout do tmavé noci a hlasitě volat do sadu. Tam, kam až jeho hlas dolehl, měly být v příští sezóně stromy doslova obsypány. Hlavně mužské osazenstvo si tento zvyk nemohlo vynachválit a to zejména v případě, že náruživým sadařem byla žena a ještě k tomu mladá a hezká.

Jiný obřad prováděly na Bystřicku svobodné dívky. Na Štědrý večer vybíhaly na zahradu a tam třásly stromem nebo plotem. Přitom musely odříkávat kouzelná slova: „Třesu, třesu bez, kde je můj milý dnes? Ať se tam třikrát ozve pes.“ A pak už jen čekaly, odkud nějaký voříšek zaštěká. Ale i tento zvyk dokázali mládenci zneužít ve svůj prospěch. Pokud se odmítl ozvat jejich čtyřnohý kamarád, zaštěkali klidně sami.

Dívky na Jimramovsku se zase o Štědrovečerní noci vydávaly k potoku. Usedly na břehu, ponořily ruku do vody a snažily se z ní vytáhnout nějaký předmět. Pokud to byla třeba bota, pak bylo téměř jisté, že se vdají za ševce. I v tomto případě ale bývali mládenci o krok napřed. Ještě před příchodem Štědrého večera naházeli do vody předměty, připomínající jejich řemeslo. Pak už jen stačilo, aby dívka vnořila ruku přesně tam, kde na ni čekal ten „správný suvenýr“.

Sdílet článek: