Vzpomínky Jaroslava Zajíčka, nedostižného běžce na lyžích (2)
Dospívání
Po skončení povinné školní docházky jsem následující zimu absolvoval ve Žďáře zimní zemědělskou školu. Jezdil jsem každý den tam i zpět vlakem. Mou každodenní povinností bylo, ráno i odpoledne ošetřit pár koni.
Na pravidelný trénink bylo málo času. Cyril Musil pořádal v zimě na Studnicích ve vánočních svátcích lyžařský kurs. Měl jsem možnost se ho zúčastnit. Stále mě však zatěžovala povinnost ošetřování koní, tak jsem denně dojížděl na Studnice a zase se odpoledne vracel do Radňovic - to je asi 8 - 10 km. Věděl jsem, že tuto zimu dost intenzivně trénoval Petr Peňáz z Petrovic a v závodech mě „vyklepl“. Další zimu jsem do Žďára dojížděl na lyžích. Jezdil jsem po silnici. Ráno jsem býval ve škole první. A když nebyl topič, stačil jsem i ve třídě zatopit v kamnech. Každodenním pravidelným tréninkem (8 - 10 km) jsem se fyzicky velmi zlepšil. První, zvané tréninkové, závody se konaly na Harusáku u chaty. Vyhrál jsem o 2 vt. před Petrem Peňázem. Když jsme se z Harusáku rozjížděli, Petr prohlásil: „Však to sedlákovi o Zlaté lyži dáme!“ Při Zlaté lyži jsem vyhrál o 5 min. před druhým a porazil jsem jako dorostenec všechny juniory, kteří absolvovali stejnou trať. To už byl úspěch.
Moje touha podívat se do Krkonoš se splnila až po válce. (Připomínám, že jsem měl 25 let.) Měl jsem sice jednou šanci jet na kurs do Harrachova, narychlo jsem se jel vyfotografovat na legitimaci do Žďáru. Pak mě ale nechali doma. Jel jiný, že prý já „neskáču“ na můstku. Stejně se tam neskákalo. Ten, komu dali přednost, záhy „lyžařiny“ nechal. Můj spolužák z Radňovic, závodil za novoměstský „Orel“, se již v roce 1936 podíval do Bánské Bystrice a roku 1938 byl v Jilemnici a také brzy „lyžařiny“ nechal. Lyžařské závody mimo Nové Město, ať v Krkonoších, či v Tatrách, byly pro naši generaci velmi atraktivní, asi jako dnes zájezdy do zahraničí. Že všichni mladí a nadaní lyžaři nepokračovali v závodním lyžování jim nelze mít za zlé. Někdo šel do učení, jiný zase studovat. „Lyžařina ti chleba nedá,“ říkal mně otec. Byl válečný invalida, práce neschopný, a proto jsem musel od útlého mládí zastávat „chlapa“ na 18 ha „gruntě“. Měl jsem však vzácnou matku. Postavou malá, nikdy nevážila přes 50 kg. Pytel obilí, i těžší, jak 50 kg, unesla. Duševně čilá i v pokročilém věku. V osmdesáti letech vlastnoručně přepsala pro snachu kuchařskou knížku, téměř o 200 stranách. Znal jsem více tak obětavých matek, které nám „Iyžařskou vášeň“ tolerovaly a snad i v tom podporovaly.
1. ledna 1936 byly u chaty na Harusáku lyžařské štafety mužů na 3 x 10 km. Stavil jsem se tam, když jsem jel z kostela. (Tehdy se jezdilo v zimě všude na lyžích - byl to pro nás přece dopravní prostředek.) Jeden „brňák“ si chtěl štafetu zajet, ale neměli třetího. Přemluvili mě. Já se ani nezdráhal, naopak, byl jsem rád, i když to na mě, patnáctiletého chlapce, bylo dost. „Brňák“ mně půjčil vosk a já jel jako „o život“. Nechtěl jsem zklamat. V pořadí jednotlivců i mezi dospělými jsem se umístil jako šestý. První byl Kožnárek, druhý Německý Oldřich, třetí Bohouš Kosour. Po závodech mě „spoluzávodník“ zaplatil na chatě oběd. Byla sekaná. Paní Štěpánková, manželka nájemce, byla výborná kuchařka. To jsem byl poprvé v novinách. Byl jsem nazván jako nadějný.
Před válkou
V roce 1937 jsem jel mimo Nové Město závody ve Svratce. Vezlo nás tam auto pana Mecla Bradyho. V závodech jsem dostal nízké startovní číslo, a protože trať byla špatně značená, tak jsem počkal na místního závodníka, aby mně ukázal směr. Stejně jsem zvítězil. Trať byla dlouhá 10 km a jel také spolužák z Rokytna – Vl. Košťál. 18 km trať vyhrál Vít Fousek. V roce 1938 jsme byli pozváni na závody do Hlinska a do Poličky. Odevšad jsme vozili první ceny. Na těchto závodech již počítali s vítězstvím „novoměšťáků“, a tak pro místní závodníky měli ceny zvláštní. Na fotografii z Poličky z roku 1938 je Vít Fousek, Mil. Rohlík, Fousek Josef, Vlček Jan, Peňáz Petr, Bukáček Josef, Bukáček Oldřich a Božena Janová.
Teprve po třetím vítězství na 10 km v Novém Městě na Moravě, v roce 1939, jsem se dostal na mistrovství ČSR na Štrbské Pleso do Vysokých Tater. Jeli jsme vlakem. Přiznávám se, že jsem byl poprvé v Brně. Tam jsme přestupovali. Navštívili jsme prodejnu ASO, poprvé jsem tam viděl pohyblivé schody a hráli tam „Oslí serenádu“. To pro ilustraci, co si mladý kluk z dědiny pamatuje a co jsem obdivoval. Však toho budete číst v dalších kapitolách těchto vzpomínek více. Večer jsme nasedli do rychlíku a jeli jsme celou noc. Bohuslav Musil, Bohumil Kosour a já – Jaroslav Zajíček. Vít Fousek a Cyril Musil nejeli. František Balvín jel nějak jinak. Také tam byl jako důstojník František Zajíček a František Marek, oba z Radňovic. (Jezdil tehdy za firmu Brouk a Babka Brno, B a B). Když se k ránu rozednívalo, vysoké hory ve mně budily hrůzu. Celou noc jsem ani nespal, i když starší mně předvedli, jak se spí ve vlaku nahoře na polici. Police byly ještě dřevěné a dostatečně dlouhé, takže se tam dospělý mohl i natáhnout. Ve stanicích jsem slyšel, jak hlasitě nabízí „bílá káva, párek, pivo, limonáda, atd.“. Na Štrbském Plese bylo krásně, jasno, bez větru, jen malé obláčky klidně pluly po nebi a mírně zachytávaly za vrchol Kriváně. Ještě ten den jsme si vyjeli k vodopádu Skok. Musil s Kosourem to tam znali, protože „vojákovali” v Popradu. Když jsme přijeli dolů na Pleso, byla tam skupina známých a slyšel jsem, jak se představují: „To je Nykl, favorit z Krkonoš, to je Hudáček, favorit z Tater.“ Já si v duchu říkám. Co já malý Zajíček. Druhý den, po vyspání v hotelu Jiskra, jsem se cítil lépe i na lyžích a závody se konaly až třetí den. Startovní číslo jsem měl 9. Nykl číslo 6. Když jsem vyjel z lesa a viděl jsem, že asi Nykl dojíždí do cíle, mozkový komputer počítal, že musím to jezero přejet rychleji než za 1 a půl minuty. Jel jsem nejrychleji, jak to šlo. Tehdy nebyl hned vypočítán čas. Odpoledne jsem se šel podívat po výlohách a slyším, jak jedno děvče se ptá druhé: „Nevíš, kdo vyhrál desítku?“ A druhá odpovídá: „Nějaký Králíček.“ V duchu jsem si řekl - možná to popletla! Byla to pravda. Vyhrál to Zajíček.
V závodě na 18 km byl první František Balvín, druhý Bohouš Musil, třetí Mihalák - Slovák, dále se umístil František Zajíček a Bohouš Kosour. Čili mezi prvními pěti byli čtyři „novoměštáci“ a já nejlepší junior. Musím podotknout, že jsme na startu byli tři „radňováci“ a všichni jsme byli první. Bohouš Kosour za II. výkonnostní třídu (tak se to tehdy klasifikovalo). Protože to byl současně přebor československého důstojnictva, který vyhrál František Zajíček a já jsem vyhrál juniory. Štafety se ten rok nejely. František Balvín vyhrál krásný pohár od ministerského předsedy Tisa. Záhy -15. března 1939 - nás zabral Hitler, byli jsme PROTEKTORÁT a Slováci měli samostatný ŠTÁT.
Sdílet článek: 
