Vzpomínky Jaroslava Zajíčka, nedostižného běžce na lyžích (4)

Rok 1941

V roce 1941, po závodech O zlatou lyži ČMV, jsme jeli na lyžích na závody do Poličky. Z Radňovic je to pouhých 30 km. Tam jsme nejeli všichni společně, domů ano. Vedoucí s námi byl Otta Kafka. Závody dopadly pro „novoměšťáky“, jako vždy, úspěšně. Byla by to ostuda, kdyby se tady nevyhrálo. Krásná byla cesta na lyžích domů. Svítil měsíc, krásný prašan, sníh se nebořil. Mohli jsme jet všude přímo.

Za týden se konalo druhé mistrovství Protektorátu v Praze na Barrandově. Bylo nás tam zase z „města“ moc. Mimo členy SK také závodníci novoměstské jednoty Orel. Osmnáctka se jela na posledním sněhu. Ve stopě tekla voda. Každá hrouda na poli byla daleko rozmázlá. Nám se podařilo vyhrát i na blátě. Já měl číslo 122 a Cardal 123. Asi na druhém kilometru mě dohonil. Já ho pustil, ale jen nakrátko. Trochu jsem si za ním oddechl, pak po předjetí jsem nasadil „trhák“a a podařilo se mně mu ujet. Vyhrál B. Musil, já byl druhý, Vít Fousek třetí. Fr. Balvín byl devátý - pro nízké číslo byly horší podmínky. To se tak někdy stane. Kritikové to těžko chápou. Pro mě, druhé místo na mé první mistrovské osmnáctce, to byl veliký úspěch. Získal jsem tím první výkonnostní třídu. Hned v prvním závodě. Štafety se jely v Senohrabech u Prahy. Byly tam i skoky na lyžích. Za naši první štafetu, která závody vyhrála, jsem jel já, Kosour, Balvín Fr. a Musil B. Druhá naše štafeta se umístila na druhém místě ve složení: Balvín Vl., Vl. Koštál z Rokytna, Dufek Jos. ze Studnic a Zajíček Vl. z Radňovic. Třetí místo získala štafeta “B+B” (Brouk a Babka) Praha a na čtvrtém místě byla štafeta Orel Nové Město na Moravě. Skoky vyhrál Buďárek před Lukešem a Chlumem. Po závodech, v neděli 9. února, jsme se procházeli po Praze, ulice byly jak vymetené. Z dálky bylo slyšet bubnováni a pískání. Šel průvod Němců - SS, SA i Hitlerjugend s vlajkou s hákovým křížem. Já říkám: „Budeme muset smeknout?“ Dufek ze Studnic říká, že je v Brně a že nesmekají. Když říkáš - tak běž vpředu. Po chodnících na obou stranách šli jejich „udělaní pořízci“ a Dufek dostal „takovou“, až mu spadla čepice. Stačil jen říct: „Co, co, co!“

Mívali jsme štěstí na hostitele. V Praze se nás ujali dva příznivci. Jeden továrník a jeden profesor. Doma nás pohostili a pak jsme šli do Lucerny. Tam hrál Dvorský a poprvé jsem ochutnal „šampaňské“. V odpovědi na otázku, kam ještě chceme jít, kluci řekli: „K Ocílkom“. Všechno nám zaplatili. Nemyslete, holky jsme nechtěli. Bylo jich tam několik. Prý to stálo „Hradčany“, tak říkali stovce. V Senohrabech nám zaplatil obědy pan Ing. Syrovátka, prý pocházel z Nového Města. V Praze jsme bydleli v Tyršově domě.

Rok 1942

V roce 1942 se mistrovství nekonalo. V Jimramově se pořádaly závody štafet. Byli tam někteří mladí z Nového Města a byli neúspěšní. Pořadatelům však prohlásili, že příští neděli na závodech jednotlivců vyhraje „novoměšťák“. Hlídali mě, až pojedu do města do lihovaru „pro vejpalky“, aby si mě „najali“. Poradil jsem jim, ať mě nahlásí jménem Dorotínek z Jiříkovic.

Do Jimramova jsem jel na saních s koněm jménem „Pišta“. Kalhoty zaplátované, na nohou boty s dřevěnou podrážkou. Vyráběl je Baťa, byly levné a ani to v nich nezáblo. Lyžařské boty jsem měl pochopitelně s sebou také. Hoši měli ubytování také pro mě i pro koně v hotelu u Čermáků – Panský dům. Byla tam i stáj i pro koně. Na večeři jsme šli do hotelu Koruna. Měli jen gulášovou polévku. Když mně nesli sedmý talíř a Frantovi Grošofovi pátý, začali si nás všímat hoši z Rovečného. Ptali se mě, jestli také pojedu ráno závody. Řekl jsem, že nevím, že to ani moc neumím. U Čermáků jsem měl jídlo z domu. Ráno byla snídaně zase v Koruně, „rovečáni“ už mazali lyže. Na mou otázku, co to dělají, řekli, že mažou, aby to lépe jelo. Já už měl namazáno. U startu hlásili, že se závodu zúčastní jeden z nejlepších závodníků Protektorátu. V Jimramově učil pan učitel Hošpes z Nového Města, asi to někdo prozradil. Závod jsem vyhrál. Trofej byla – diplom. Byl to závod, jak jsme říkali „pouťák“. Ve stáji jsem našel odhozené pentle, kterými se parádili koně při svatbách. Za zpěvu Sivá holubičko jsme odjížděli přes Nový Jimramov domů.

Rok 1946

Píše se rok 1946. Po válce se hovořilo, že Nové Město na Moravě už nebude s lyžaři tak slavné. Radost ze svobody byla veliká a s nadšením jsme se sešli bez popudu činovníků SK. I oni však zaujali svá místa. Byla nás stále veliká parta. Uvedu alespoň některá jména: Slávek Fiala, Miloň Marek, František Grošof, Jarek Štipl, Jan Vlček, Slonek Vl., hoši Švandovi, Jarek a Bohouš a jiní. Dobrovolně jsme opravili můstek na Šibenici, aby se dalo skákat. I na trénink jsme několikrát vyběhli společně. My starší jsme už věděli, jak se připravovat.  Po závodech v Novém Městě, které pro oblevu nebyly ukončeny, se jednalo o účast na mistrovství ČSR v Báňské Bystrici. Nebyly peníze. Uspořádal se v Sokolovně ples. Vynesl deset tisíc. Bylo však potřeba alespoň třicet až čtyřicet. Aktivní pokladník SK dal do novin článek –„Lyžařská mistrovství v Báňské Bystrici bez Novoměšťáků“. Nakonec se peníze sešly a tak se jelo.

V důsledku neomezené účasti byla Bystrica plná sportovců. Bydlelo se po privátech. Závod na 18 km se konal v nedalekém Tajově. Startovalo přes 500 závodníků. Jednotlivě -po půl minutě -někdo startoval dopoledne, někdo až odpoledne za rozdílných povětrnostních podmínek. Tím se stal závod naprosto neregulérní. Štafety a „padesátka“ se odbývaly v Donovalech. Štafety zase vyhrála naše první štafeta. Na první úsek byl postaven Cyril Musil (1907), tehdy takřka již čtyřicetiletý a přijel se značnou ztrátou. Bylo co dohánět. Ale bylo nás tam dost mladých, tak to všechno dobře dopadlo. „Padesátka“ se jela na zkrácené trati a stejně ti poslední dojížděli za tmy. V jednotlivcích začal vynikat jilemnický Cardal. Na 50km byl za Cardalem Fousek a třetí jsem byl já.

Uvádím bojovou píseň „novoměšťáků“ pro lyžařská mistrovství v Bánské Bystrici 1946:

„My jsme hoši z Novoměstska, na nás je to znát

a z nás každý od malička bílý sníh má rád.

My se sněhu nebojíme, že se umažem,

když přijedem na závody,dobře namažem.

Kdo si na nás dělá zuby, dáme mu je ven,

a potom mu bez překážky k cíli ujedem.

Novoměšťáky všude dobře znají,

ví, že do cíle vždycky pospíchají.

Pospíchat budem v Banské Bystrici,

abychom si uchovali starou tradici.“

(Nápěv jako: My jsme čeští muzikanti)

Sdílet článek: