Horolezectví ve Žďárských vrších
Průvodce
Devět skal
22.2.2008 Jaroslav Juda, předseda VK Vysočina
Nejvyšší vrchol Žďárských vrchů ( 836 m.n.m. ). Skalní útvary se skládají ze tří hřebenů: Fryšavský, Hlavní a Křižánecký. Na Hlavním a Křižáneckém hřebeni je lezení povoleno celoročně. Zato na Fryšavském hřebeni je lezení ZAKÁZÁNO. Výška skal v Hlavním hřebenu je 13 až 16 metrů. Stěny v Křižáneckém hřebenu dosahují výšky 18 metrů. Nejtěžší cesta ( VII+ ) vede na Hlavní blok z jihovýchodní strany v převislé stěně. Jinak se zde nachází spousta pěkných cest klasifikace IV - VI.
Cesty
Úzký Komín ( Bič )
Jóóó frend č. 7 to už je pořádná mašina. Jeho vačky si poradí se spárou od 93 - do 114 milimetrů. Když jsem si ho kupoval v jihlavském HUDY sportu, všechny to pobavilo a jen se divili, co s ním budu dělat. Pominu?li jeho funkci hračky večer k televizi: cvak, cvak, cvak..., musím souhlasit, že je opravdu málo míst, kam se tento megafrend s jeho rozpětím dá založit. Ovšem pár míst na Vysočině se najde určitě.
Pod turistickou cestou na vyhlídku z nejvyššího vrcholu Devíti skal je v Hlavním bloku z jihovýchodní strany Hradní stěna, pod kterou se dostanete po skalnaté lávce bočním traverzem na velkou prostornou polici. Pokud tam narazíte na spící lezce, při tréninku do velkých stěn světa hor, můžeme o velikosti police diskutovat. Stěna nad policí je silně převislá a v pravé části ji protíná široká spára. První známý prostup zde provedli Franta Trefulka s P. Baarem v roce 1986. Klasifikace této cesty je uváděna za V a v této cestě nenajdete nic, na co Vám bude stačit pouze expreska/ky.
Cesta začíná úzkou trhlinou, kterou se snažíte dostat do převislé širočiny. Převislost stěny Vás odtlačuje od skály a nasoukat se do ní je zajímavý tělesný úkon. Nebo úpon? V místě, kde se spára rozšíří, čeká první příjemné překvápko, které zde nebudu prozrazovat, ovšem po zdolání dalšího výškového metru bohužel končí. Lezec se dostává do místa, kde je zaklíněný a píďalkovitým pohybem se snaží urvat další metr výš a výš a výš... Ještě, že tu čeká druhé překvápko v podobě malého chytu, za pomocí kterého je překonáno nejtěžší místo. Pak už se širočina zúží do spáry na krásnou žábu a objeví se spousta jiných příjemných chytů, vedoucích lezce až na vrchol. Na vršku je na dobrání druholezce nutno ohodit šutr. Po zdařilém výstupu je možnost se odměnit vyhlídkou z nejvyššího vrcholu Vysočiny a řádně se pokochat okolní krajinou. No a dolů už stačí seběhnout po turistický.
Oči pro pláč
Asi uprostřed Hlavního hřebene v části Královského zámku je sice kratší, ale pěkná plotýnka, z které asi v polovině vystupuje převis. Vede v ní několik pěkných cest, které opravdu stojí za vylezení. Velice oblíbenou je pro mě cesta s názvem Oči pro pláč. Netuším z jakého důvodu v roce 1977 takto prvovýstupci P. Bořil a M. Schwarz cestu nazvali. Její klasifikace je ohodnocena za V+.
V cestě čeká na uvítanou krásná plotýnka s malými, ale pěknými chyty, které je potřeba pěkně přebírat a volit ty nejlépe do ruky padnoucí. Při tomto pěkném lezením cvaknete dvě fixní jištění a dolezete pod převis. Ve spodní části převisu na vás čeká široký spoďák, působící dojmem madla obrovského skalního šuflete, které dokáže otevřít tak deset chlapských rukou. Tento pomocník Vás nádherně vynese nad převis, do místa odkud dosáhnete do krásného madla, ovšem které je nutné zatížit v tom správném směru. Za pomoci dobře rozcapených nohou a tohoto chytu se Vám podaří tento převis překonat a pro někoho s pocitem úlevy cvaknout třetí borák. Od něj už několika tempíčky dobudete slaňák, za jehož pomoci se opět dotknete matičky země.
Česká cesta
Půjdete?li dál podél Hlavního hřebene, dorazíte pod Žďárskou věž. Chvíli pod ní stojíte a nevěřícně koukáte, kde se tu vzala takováhle stěna. Jejím středem přes obrovský kyzový talíř vede Česká cesta. Tuto cestu prostoupili v roce 1976 prvovýstupci P. Bořil a M. Schwarz a ohodnotili ji klasifikací č. V A1. Na současnou hodnotu VI + si musela počkat na Novoměstské práskače do roku 1984.
Osobně tuto cestu považuji za jednu z vysočinských morálovek, teď se pískaři pousmějí. Cvaknout první borhák, který není nejníž, vyžaduje jisté sebezapření. Ještě pod tímto borhákem je nutné porovnat ruce a nohy na správné chyty a stupy a následně vyřešit zajímavý krok na zahřátí. Po cvaknutí borháku se může zdát, že další pohyb po vodorovných škrabkách je jasný. Omyl! Právě vyřešení tohoto technického problému může lezci vzít mnoho sil. Po rozpletení nohou lezec zjistí, že zas tak složité to není. Když na to přijdete, tak po dlouhém natahováku držíte v rukou neuvěřitelně velký kyz o velikosti záchodového prkýnka. Cvaknutí druhého borháku a stále ještě není posekáno. Zajímavými pohyby dostanete nohu kolem kyzu a v této pozici se v něm můžete i prospat. K tomu, abyste pokročili v cestě dále, musíte si opět pěkně protáhnout záda a nalezt chyty, přes které se dlouhými natahováky dostanete na vrchol. Odtud buď slaníte nebo to seběhnete z druhé strany.
Tyto stránky hostují na serveru www.zdarskevrchy.cz a jsou tímto serverem sponzorovány