Kraj návratů Věry Rudolfové

Spisovatelka Věra Rudolfová se může pochlubit další publikací, kterou i tentokrát znovu věnovala osobnostem Vysočiny.

Autorka svou novou knížku představí na slavnostním křtu spojeném s autogramiádou, která proběhne 11. prosince v 15 hodin v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě.

Kolikátá je to vaše kniha?

„Publikace „Kraj návratů a inspirace“ je mou sedmou knížkou. Většinou jsem při jejich tvorbě čerpala ze své dlouholeté novinářské praxe. To byl i případ prvotiny, nazvané „Osudu navzdory“, která vyšla v roce 2000. Ve zmíněné knížce jsem psala o handicapovaných sportovcích, kteří naši republiku reprezentovali na paralympiádě v Atlantě. V roce 2002 vydalo Horácké muzeum v Novém Městě na Moravě knížku „Město mého srdce“. Měla podtitul „Novoměstské osobnosti na rozhlasových vlnách“. Pak následovaly knihy „Kraj věčných návratů“ a „Kraj návratů a setkání“, medailonky osobností kulturního a uměleckého života Vysočiny. V roce 2008 vyšla knížka povídek o psech a lidech, kterou jsem nazvala „Psí hlas do nebe volá“. Z vlastních zážitků, získaných na jednom moravském zámku, jsem o dva roky později čerpala v knížce „Rok na zámku“. Snažila jsem se humorným způsobem vylíčit současný život na památkových objektech. Pro knižní vydání jsem také upravila „Kosinkovu Žďárskou kroniku“, která slovem i obrazem zachytila Žďár nad Sázavou v letech 1900 až 1945. Jejím autorem byl ovšem akademický malíř a motocyklový závodník Josef Kosinka.“    

O kom to bude tentokrát?

„Do publikace „Kraj návratů a inspirace“ jsem zařadila dvacet pět portrétů. Jedná se o slavné i méně známé rodáky z Horácka, které osud zavedl do jiných míst republiky, ale přesto se na Vysočinu rádi vraceli (Oldřich Blažíček, Jan Blažek, Adolf Mazel, Stanislav Sochor, Josef Veselka a další). Jiné osobnosti nepocházely z tohoto kraje, přesto pro jeho kulturní život hodně znamenaly, jako například první ředitel novoměstské reálky Leander Čech nebo profesor Josef Brož. Někteří známí umělci se na tuto část Vysočiny dostali spíše náhodou. Přesto si ji zamilovali a rádi sem jezdili (Radovan Lukavský, Oldřich Nový, Jiří Trnka). V knížce převládají osobnosti rodu mužského, ale nechybějí ani ženy. Zaujala mě především Pavla Křičková – Homolková, neprávem opomíjená sestra slavnějších bratrů Jaroslava a Petra Křičkových. Pátrala jsem také po stopách učitelského působení spisovatelky Kamily Sojkové v Sazomíně. Nejde však jen o osobnosti, které už nejsou mezi námi. I v současné době žijí na Vysočině umělci, pro které je tento kraj stálou inspirací, například Miloš Sláma nebo Martin Kovařík. Publikace byla vydána za finanční podpory Nového Města na Moravě, a také zásluhou Novoměstského okrašlovacího spolku.“

Jak jste se vlastně stala spisovatelkou?

„Že bych se někdy pokusila napsat knížku, o tom jsem během svého novinářského působení vůbec neuvažovala. Při náročném zaměstnání a péči o rodinu na to jaksi nebyl čas. Ten přišel, až když jsem před dvanácti lety odešla do důchodu. K napsání první knížky mě vedla skutečnost, že jsem jako rozhlasová redaktorka mohla být na paralympiádě v Atlantě a mnohé handicapované sportovce jsem znala už předtím. Impuls k vytvoření literárních portrétů osobností z Vysočiny přišel z Horáckého muzea v Novém Městě na Moravě. Připravila jsem několik pořadů o umělcích z Vysočiny. Při jedné návštěvě v muzeu jsem si posteskla nad osudem rozhlasových pořadů – když odezní v éteru, skončí většinou v archivu. A tehdy jsem dostala nabídku, abych vyprávění Věry Frömlové-Zezulákové, Pavla Kopáčka, Arnošta Košíka, Jiřího Šebka a dalších převedla do knižní podoby. Stalo se tak, knížka vzbudila u čtenářů zájem, a proto jsem v hledání osobností Vysočiny pokračovala.“    

O Vysočině mluvíte vždy krásně, je na ní i něco, co se vám nelíbí?

„Co se mi na Vysočině nelíbí? Budu velmi konkrétní. To, že v sobotu a neděli je na Novoměstsku a Žďársku velmi málo autobusových spojů. Takže pokud chtějí zájemci o kulturní akce jet například na vernisáž výstavy do Nového Města na Moravě, musejí se spolehnout jen na vlakové spojení. Vlakové zastávky jsou v některých případech daleko od vesnic a za nepříznivého počasí není cesta zrovna příjemná. A ještě něco – nelíbí se mi spousta tabulek, které se objevily na loukách či na lesních cestách. Je na nich napsáno: „Nevstupovat! Soukromý pozemek.“ A já si vždycky myslela, že tento kraj patří všem, kteří ho mají rádi.“

Sdílet článek: