Dobrý kovář musí být řemeslník, historik i estét
Kovařina, to je dřina. A správný kovář musí být také kus chlapa, žádná třasořitka. Uzvednout mnohakilové kladivo a dát s ním tu správnou ránu totiž není jen tak.
Kováři se odjakživa snažili vnutit rozžhavenému železu jinou podobu. Samo řemeslo se od dob středověku nijak moc nezměnilo. Konečné výrobky ale určitých změn doznaly. Ty tam jsou doby, kdy kováři vyráběli hřebíky nebo bodné a sečné zbraně. Ty jsou dnes používány nanejvýš jako repliky pro skupiny historického šermu nebo nadšené sběratele.
Stále je ale ještě zájem o kovářské výrobky související se stavbou. Mříže, schodišťové zábradlí, kování vrat a dveří a další a další „maličkosti“, které v konečné fázi skvěle dotváří celek.
Vladimír Zítka z Rozsoch je kovářem dodnes. Řemeslo dělá už spoustu let a tak ví, co kovařina obnáší a co si žádá. Kovářem se šel učit hned po základní škole. „Bavilo mě dělat se železem. Kovářskému řemeslu jsem se učil v Tavíkovicích. To bylo první učiliště, kde se učili kováři, koláři a opraváři zemědělských strojů. Byli jsme zvyklí práci a už jako začínající učni jsme tloukli kladivy, která měla šest nebo sedm kilo. Nás to těšilo a bavilo. Museli jsme mít určitou fyzickou zdatnost.“
Vzpomenete si ještě na svůj první výrobek?
„Prvně jsme se učili zámečnické práce – ohýbat, řezat, nýtovat, pilovat a tak. No a druhým rokem už jsme začali dělat práce kovářské. Měli jsme skvělého mistra, který tomu fakt rozuměl. Koláři nám třeba vytvořili kolo nebo trakač, my jsme si zašli do skladu vyfasovat železo a pak jsme jejich výrobek podle návodu mistra museli okovat. Pak se pořádaly takové zemědělské výstavy a tam se to prodávalo za přijatelnou cenu. Tak internát získával peníze. A my, když se výrobek prodal a byl dobrý, tak jsme ještě ke kapesnému dostali nějaké prémie. A to nás motivovalo.“
Živil jste se pak jako kovář?
„V pravém slova smyslu ani ne. Já jsem pak odešel do JZD do Zvole, kde jsem sice chvíli jako kovář pracoval, ale dá se říct, že kovářství už bylo na pokraji úpadku. Koně se zabíjeli, rychle jich ubývalo. Stejně tak ubývalo jednoduchých hospodářských strojů, které využívali soukromníci. Nastávala doba mechanizace, zemědělství se přeorientovalo na hrubší strojírenskou práci.“
Kovařina vám ale určitě v krvi zůstala.
„Šel jsem ze zemědělství pryč, odešel jsem pracovat do Chirany. Tam jsem předkovával chirurgické nástroje. Dělal jsem polotovary z tažené oceli, která se nakrátila do určité délky. Museli jsme na bucharu vykovat polotovar, který se razil na lisu, a z toho pak byly chirurgické nástroje.“
A dnes?
„Jsem v důchodu, ale mám živnost. Kuju koně lesákům, děvčatům dělám motyky na zahrádku, něco pro stavební firmy. Dělám všechno, co je užitečné a co je potřeba. Sem tam nějaké panty a kliky pro domácí kutily. Taky dělám mříže, třeba pro fary. Pro kostel v Bystřici nad Pernštejnem jsem zase dělal dva kříže. Ty pak nechali pozlatit a je to krásná památka.“
Zaznamenal jste během času nějaké změny v kovářském řemesle?
„Moc ne, výheň je tu stále a kladivo taky. Někde sice používají plyn, ale jak kde. Většinou se stále používá kovářské uhlí. Už teda není měch, aby se foukalo měchem. Používá se ventilátor. Víc se využívá mechanizace, už se tolik netluče kladivem, tluče se víc na bucharu.“
Mluvil jste o kovářském uhlí, jaké musí mít vlastnosti?
„Musí to být uhlí, které v zemi hodně dlouho leží. Musí mít vynikající hořlavost a nesmí obsahovat moc síry a fosforu. Tyto prvky nemá železo rádo. Může se jimi dokonce znehodnotit. Kovářské uhlí je drobné a tříděné, udržuje si oheň uvnitř a nevytváří ho nahoru. Když topíte obyčejným uhlím, tak to udělá plamen. Kovářské uhlí ne. To prostě hoří vevnitř. Nejlepší uhlí bylo zbýšovské, ale to zabraly elektrárny. Teď používáme černé kovářské uhlí z Ostravy, z nejhlubších vrstev.“
Co vás na kovařině nejvíc přitahuje?
„U tohoto řemesla vám to musí mimo jiné taky pálit. Musíte dělat rychle a musíte vědět, co chcete. Když železo zahřejete, tak se nemůžete teprve rozmýšlet, co z něj vytvoříte. Musíte hned začít dělat. A tak, aby z toho vzniklo opravdu to, co chcete vytvořit. Výsledek musíte mít v hlavě. No a když něco vytvořím, tak to pak musím umět i prodat a zákazník musí být spokojený. Je potřeba mít dobrý postřeh a vědět přesně co chci. Dá se říct, že to má v sobě i něco uměleckého.“
Co ještě kovář potřebuje kromě síly, zručnosti a postřehu?
„Řeknu to takhle: když budete mít doma pěkný krb a budete chtít po mě nějaké doplňky jako třeba mřížku, krbové nářadí a plastiku, tak já musím mimo jiné posoudit, aby to, co já vytvořím, ladilo s vaším interiérem. Musím zachovat určité prvky. A třeba prostudovat nějakou odbornou literaturu, abych netvořil něco, co se do interiéru nebude hodit. Všechno musí dokonale ladit.“
Takže kovář by měl znát alespoň základy historie?
„Musí je znát. Seriózní kovář by měl znát veškeré složení materiálu, vědět, jak se kov vytváří a zpracovává a pak také technické věci. Ty jsou důležité, když třeba vytváří zemědělské nářadí. Kovář by měl být nejen řemeslní, ale i technik, historik a estét. U řemesla je nejdůležitější, když je spokojený jak ten, co něco vytváří, tak i zákazník. Když je mezi nimi určitá harmonie, pak je to ideální.“
Máte nějaký kovářský sen?
„Chtěl bych ještě vykovat nějaký krásný kříž. Jen tak, na památku. Chtěli jsme dělat v Rozsochách kříž na hřbitov, ale nakonec z toho sešlo. Škoda.“
Sdílet článek: 
Komentáře
JIŘÍ
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.