Od Knihy džunglí k Hitlerově dálnici
Básník a humorista Wolfgang Flek (4. 9. 1881 - 31. 8. 1953), který psal také pod pseudonymy Skvrna Vlkochod a Akela se sice narodil ve Vídni (však také na jeho vysvědčeních, která se dodnes dochovala, je psáno „rodem z Vídně v Dolních Rakousích“), srdcem však byl a zůstal Novoměšťák.
V Novém Městě na Moravě prožil mládí, na místní reálce také v roce 1901 s úspěchem maturoval. Nadaný žák prospíval s vyznamenáním, jeho píli hodnotili vyučující jako vytrvalou. Pod pseudonymem Akela složil na maturitu jedno ze svých slavných veršování:
„Matura je zkouška řízná.
Kdo ji dělal, jistě přizná,
Že měl v hlavě jako v mlejně
a že všem se vedlo stejně.
Nejhůř je, že neví se,
Z čeho slavná komise
Otázky ti bude klást
A zda vlítne na tvůj žvást.“ …
Právě na studiích vznikla jeho přezdívka – Akela. Byl jeden z členů slavné Smečky - pojmenované po tehdy velmi oblíbené Knize džunglí -, která se často scházela u rybníka Knězovce. Kromě něj se tu vyskytovala i další později slavná a známá jména. Například budoucí malíř Karel Němec, který se ve Smečce zapsal jako moudrý Balů nebo nastávající básník Petr Křička alias Mauglí.
Po maturitě Wolfgang Flek pokračoval dále ve studiu, jeho oborem bylo stavebnictví. Flekova kariéra byla přímo hvězdná, dotáhl to až na zemského vrchního stavebního radu. Tuto funkci vykonával od 1. prosince 1928 v Brně. Jako takový dostal také náležející ohodnocení – služné 39 000Kč a k tomu i činovné 6000Kč a výchovné 1800Kč.
Flekovou velkou láskou ale zůstalo veršování. Úsměvné a trefné říkanky často prostřídal s prózou. Dokázal si dělat legraci nejen z druhých, ale i sám ze sebe, což například potvrzuje i jeho zápis do Lyžařské knihy v Novém Městě na Moravě:
„Nebýval jsem, abych tak řek,
lyžař rozený.
Proto jsem si nikdy netrouf
v závod o ceny.
Kdykoliv jsem lýže připjal,
chválil jsem je za to,
že mi dávaj zapomenout
na to světské bláto.
Na nich zvlášť jsem cítil sílu,
jenž mne k hroudě víže.
Marně jsem se v zápas pouštěl
se zákony tíže.
Bezděčně mé telemarky
z nedostatku vznosu
končívaly velmi zhusta
„obtáhnutím“ nosu.
Vůbec bylo v mých pohybech
málo elánu,
vždycky jsem se na skich motal
jaksi bez plánu.
Oj, ty milá Šibenice,
můžeš vypravovat,
jak jsem se já zpod tvých mezí
musel vyhrabovat.
Jak jsem jednou v bílé mlze
popletl si cestu,
a pachtil se do Radňovic
v domnění, že k městu.
A jak jindy jsem při skoku
uvíz zadkem v díře
a šermoval všema čtyrma
v proklínání hýře.
Vždyť v tom trudném položení
bylo mi se báti,
zda se správa mojích svršků
kdy zas ke mně vrátí.
Četná byla dobrodružství,
jimiž jsem se probil,
četných jsem též modřin, boulí
odměnou si dobyl.“ …
Flekovou doménou byly nejrůznější veršované gratulace k jubileím. Jednu z nich věnoval i hudebnímu skladateli Jaroslavu Křičkovi k šedesátým narozeninám:
„Milý dobrý hochu!
Třebas od jiného „fochu“
-Ty krásno odíváš notou
já jenom pěknost a – hmotou –
však lidem-li házíš perličky
i já něco musím mít od Křičky.
Co já se dřel, žitím zchlád,
Ty chlapče, Tys nám zůstal mlád,
neb ta Tvá vitální vloha
to je dar od Pána Boha.
Co je Ti do šedesátky?
Pro Tebe byl ten čas krátký,
a troufám, že bys byl rejši,
kdyby byl o mnoho delší.
Tak na nic nedbej, přej si, piš,
jsme na Tě hrdí, však to víš.
Žehnej Ti Pán Bůh nebeskej!
A já si spustím „maršovskej“.
V roce 1931 – na oslavu třiceti let od úspěšného složení maturitní zkoušky napsal veršovaný Slavnostní proslov, kterým se k této události, jíž absolvoval v Novém Městě na Moravě, znovu vrátil. Mimo jiné tu opět vzpomíná na chvíle, které jemu i jeho spolužákům daly tolik zabrat:
…. „I byl ten prvý boj zoufalý,
Jakoby o život šlo tu,
Hned útokem, hned jsme zas couvali,
Co při tom vyteklo – potu! …
Na Flekovo veršotepecké nadání si snad ještě leckteří z Novoměšťáků vzpomenou. Ale jen málokdo ví, že tento smíšek s „básnickým střevem“ byl i vynikajícím stavebním odborníkem. A jako takový stál mimo jiné i u zrodu takzvané Hitlerovy dálnice.
Ale hezky popořádku. O stavbě dálnice se u nás uvažovalo už před válkou. 14. března 1939 byl Wolfgang Flek jmenován vrchním technickým radou a stavebním ředitelem dálnic v Brně. Nastávající práce na výstavbě dálnice se ale vzápětí dostávají zcela pod taktovku Němců.
V pozůstalosti Wolfganga Fleka se naštěstí dochovalo i pojednání o historii moravské dálnice. Čtyřstránkový dokument sice není přesně datován, nicméně jeho obsah dostatečně jasně napovídá, do jakého časového údobí patří. „…Stavba dálnic je logickým důsledkem rozmachu staveb rychlých motorových vozidel pro účely v prvé řadě rychlé hospodářské výměny statků uvnitř státu i mezi státy. Její oprávněnost byla již s dostatek potvrzena v jiných státech, nejvíce pak v Třetí říši, jejíž četné – a nikoliv podružné – dálnice přímo navazují na hlavní naše silniční tepny.“
Flekovo pojednání nám také dává odpovědi například na to, jak měla taková moravská dálnice vypadat: „Normální rozměry tělesa dálnice jsou tyto: šířka v koruně 33m při dvojí vozovce á 7.5m šir., středním zeleném pásu mezi vozovkami o šířce 3m a dvojím pruhu vnějších banketů á 2m šířky. Nejmenší poloměr jest 600m, nejvyšší stoupání 6%. V sousedství Brna na úseku cca 31km délky, tj. asi od rozvětvení státní silnice jihlavské s telečskou až po křížení státní silnice u Slavkova, zvětší se šířka dálnice v koruně na 28.5m a to v důsledku rozšíření středního zeleného pásu na 5m a oboustranných banketů na 4.25m, tyto poslední rozměry má též německá dálnice Breslau – Wien. Vozovky dálniční budou převahou betonové, v menší míře /: hlavně v tratích vyššího stupu :/ též dlážděné. Požadavek úplné bezpečnosti rychlé dálniční vozby vylučuje všechny nepřehlednosti směrové i stupové, tedy všechny průchody městy a obcemi, dále též úrovňová křížení s jinými komunikacemi. Toto poslední vede k četným objektům nad – i podjezdným na všech křižovatkách. K důležitějším silnicím pořízeny budou v místech křížení vhodné rampové nájezdy. Trasa dálnice vedena jest tak, aby dovolovala ve vhodných místech pěkné rozhledy krajinné neb výhledy na památná místa poblíž trasy ležící a jinak aby neporušovala charakter krajiny.“
Technické nadání Wolfganga Fleka však Novoměšťáky nenadchlo tolik, jako jeho vtipné verše. Však se také mnohé z nich staly součástí výzdoby společenského sálu v „Halině“, která byla tehdy centrem místního dění. Některé z jeho veršů jsou aktuální i dnes, například nezapomenutelný Traktát o hlouposti a pejše:
„Nic na tom, když vůl se pyšní na luhu,
hůře, když se zdráhá jíti do pluhu
buče, že je na to, aby řídil svět,
a že se mu ve všem musí vyhovět.
A že s takým volem těžko mluvit dá se,
každý jeho rohům raději uhýbá se.
Ten pak maje cestu volnou svému sklonu,
jde si hledat sena přímo do salónů.
Proto synu setkáš-li se s pyšným volem,
nech ho raději bučet, obejdi ho kolem;
uvaž, kdyby nám ty voly sebrali,
což bychom se senem potom dělali?“
Sdílet článek: 
