Březiny na „svého“ Drašara nezapomínají
Josef Václav Justin Michl – učenec, spisovatel a pedagog, kněz, který se vzepřel církevnímu řádu a opovrhl světskými zákony jenom proto, že mu jejich přísná pravidla neumožňovala žít tak, jako mnozí jiní. Žít v kruhu rodiny, obklopen manželkou, dětmi a láskou.
Český buditel Josef Václav Justin Michl byl poličským rodákem. Mnohem známější je ale pod jménem Drašar. Tak se nazývali jeho předkové z otcovy strany. A stejně je pojmenován i půvabný biografický román spisovatelky Terezy Novákové, kterou osudy Josefa Václava Justina Michla doslova okouzlily.
„V prvních dnech června 1893 stála jsem po prvé nad Březinami a rozhlížela se po lesních kopcích, mezi nimiž potok Hlučál do Švarcavy se vlévá. Viděla jsem Světy, Mrhov, Perničky Milovské a hluboce dole, přímo na břehu Svratky v lučinách a pod tmavými stráněmi, prostoupenými skupinkami bříz, nápadně bílý čtverec zdí. Byl mi označen jako hřbitov březinský, a jedna z mých průvodkyň podotkla: „Je tam pohřben i jeden český spisovatel, pan Drašar, má tam desku.“ Přiznávám, že jsem nikdy předtím neslyšela jména toho; ba, když jsem došla na hřbitov a zhlédla mezi samými jahodovými květy vlastní jméno spisovatelovo - Josef V. Justin Michl - nepamatovala jsem se ani na jméno to. Vypravovali, že tento bývalý katolický kněz žil mezi zdejším lidem, působil v jeho prospěch, sbíral úsloví, ale upadl v rodišti svém, Poličce, i u zámožnějších, hlavně katolických obyvatelů tohoto okolí v hluboké opovržení, jsa spolu označován za pomateného,“ vyznává v úvodu románu spisovatelka.
Josef Václav Justin Michl ale rozhodně pomatený nebyl. Jeho hlad po vědění jej přivedl na dráhu piaristického kněze, posléze učitele jazyků a historie. Všechno by se mohlo zdát být v pořádku až do chvíle, kdy se Josef Václav Justin Michl zamiloval. Tehdy se rozhodl vystoupit z piaristického řádu a stát se obyčejným člověkem.
Vrací se do Poličky, ale jeho vysněná láska – slečna Mína - jej opouští. Nevydrží lidskou nevraživost a pohrdání. Ani Michl nezůstává dlouho v rodné Poličce a odchází do nepatrné vesničky na Vysočině – do Březin. Tady potkává svou další lásku: „Když Drašar přišel na Březiny, zamiloval se do děvčete z rodu Maděrů, kteří bydleli v čísle popisném deset. Jmenovala se Josefa. S ní měl potom holčičku Justýnu, kterou vychovávala jeho sestra z Poličky. Drašarova dcera se nakonec odstěhovala do Ameriky, kde si vzala poličského rodáka a jejich potomci dodnes žijí někde v Minnesotě,“ vysvětluje jeho další životní osudy amatérský historik a březinský znalec Pavel Říha starší.
Josef Václav Justin Michl to v Březinách neměl rozhodně jednoduché. Ačkoliv byl obyčejnými lidmi milován a ctěn pro svou učenost a ochotu pomoci, i tady někteří poukazovali na jeho „nemravný“ život. To, co dnes přijímáme s porozuměním, bylo dříve nepředstavitelné. „Drašar, protože jej poličští přestali podporovat, byl opravdu velice chudý. Evangelický farář Karafiát jej nepřijal ani jako učitele, proto tady nakonec sepisoval nejrůznější žádosti a to všechno v chaloupce podruha Černého, s jehož dcerou následně žil. Měl s ní několik dětí a dodnes pár jeho potomků v okolí žije. Drašar má tedy dva rodokmeny – jeden v Americe a druhý zůstal zde. Ten pochází od jeho druhé družky, která se jmenovala Černá. V jejich chaloupce Drašar nakonec umírá. Ovšem tato chaloupka už neexistuje. Je však zachovaná na některých březinských snímcích, například na fotografii z roku 1916,“ říká Pavel Říha.
Tereza Nováková Drašarovu poslední družku, Annu Černou, ve svém románu nevykreslila zrovna příznivě: „Nejní učenlivá, říkali lidi z Březin, že ani promluvit, ani postavit se neumí, že by takovou osobu hloupou, domácí ani pacholek nechtěl,“ vložila spisovatelka do úst Michlově sestře Johaně. Podobně o ní v knize hovoří i Václav Kaštánek z Březin: „...ta ženská hloupá, lenošná!“
Tak trochu se nabízí otázka, zda by člověk Michlovy velikosti opravdu klesl natolik hluboko, aby si vysloužil opovržení všech. Podle Pavla Říhy ale ne všechno lze románové výpovědi Terezy Novákové věřit. „Tereza Nováková je podle mého paní, která byla poplatná své době. Vezměte si Aloise Jiráska nebo kohokoliv z těchto rádoby českých buditelů. Já sám je rád čtu a obdivuju, ale musíte uznat, že když třeba pan Jirásek líčí pověsti týkající se například husitského hnutí v Českých zemích, tak to s historií nemá zase tak moc společného. To samé je prostě Tereza Nováková. Jsou to lidé, kteří zachránili češtinu, češství a všechny tyto věci a k tomu potřebovali své hrdiny, kterým někdo ukřivdil, ničil je a oni si hrdě přes to přese všecko nesli dále svoje češství. Dnes by to určitě bylo stejně tak potřebné, jako to bývalo kdysi.
Pravda ale je, že Tereza Nováková tento kraj velmi milovala. Přes všechnu jeho pochmurnost. Zase když se tu rozsvítí sluníčko, jaké je moře, že? Ale nebyla to jen Tereza Nováková, ale i její syn Arne, díky němuž tu vzniká jedna z úplných geologických příruček Vysočiny. Tomáš Garique Masaryk, který jezdil do Borové na letní byt, Alois Jirásek, který tento kraj také znal. Jeho Rusalka vzniká na popud jeho návštěv u starého pana Teplého kousek za Křižánkami na Cikánce. A další a další spisovatelé a umělci se sem velmi rádi vraceli.
Březiny, to byla obec, která měla čtyři hamry, dvě vysoké pece a sklárny. Kolem roku 1800 to všechno zaniká. A nejednou sem, mezi ty velmi chudé lidi, přijde člověk vzdělaný se styky s tehdejšími největšími vzdělanci, ať už to byl Palacký nebo kdokoliv. Věděl, znal a uměl, přispíval do nejslavnějších novin. Byl světaznalý a tento člověk se tu najednou pohyboval a rozdával své moudra běžným lidem. U pana Teplého se vedly diskuse o tom, jaké má být Rakousko a jaké má být to či ono. Ale není na to žádný písemný doklad a Rakušáci mají rčení „co není napsáno, neexistuje“. Povídalo se to jen po Březinách a po okolí. Jisté ale je, že Drašar tu byl a je a jistě i zůstane populární osobnost.“
Půvabný román Terezy Novákové zasadil Drašarův konec do chaloupky Teplých, kde měl Josef Václav Justin Michl s družkou žít. Ale ani to zřejmě není tak úplně přesné. „Ono je to dost složité, protože tyhle chaloupky měly majitele, nájemce a podnájemce. A třeba v jedné chaloupce, byť měla čtyři krát čtyři metry, bydlely třeba dvě nebo tři rodiny s několika dětmi. Je pravděpodobné, že v této chaloupce bydlel pan Černý a u něj taky Drašar bydlí a tam také umírá,“ vysvětluje Pavel Říha a dodává: „V prvním úmrtním oznámení je, že zemřel na rychlé souchotě. V dalších knihách je zapsáno, že umřel na rychlý zápal plic. Je to velice složité, protože tenkrát se umíralo dle lékařských zpráv od sešlosti věkem až po úlek. Tehdy byla lékařská věda docela zajímavá. Co je však jisté, to je skutečnost, že Drašar byl pohřben na místním hřbitůvku a to jako šestý v pořadí. Hřbitůvek byl postavený Léta Páně 1861 a tak byl Drašar pochován do zcela nového hřbitova. Místo mu bylo vyhrazeno u zdi, protože on byl vlastně křtěný katolík vyobcovaný z církve katolické a evangelická církev jej za svého nepřijala, přestože farář Košut z Borového jej do svého sboru vzal. Díky tomu, že jako učitel se držel moderního pojetí učiva, to znamená, že bral své žáky do přírody a ukazoval jim vše názorně a nebyl žádným příznivcem biflování, tak právě proto si s panem farářem Karafiátem, přestože to byl jinak velice vzdělaný člověk a pro zdejší kraj udělal hodně, nepadli do noty.
Existují také zápisy, které sepsal pan Janko z Pusté Rybné, kdy se o Drašarovi trošičku hanlivě mluví jako o bláznivém nebo o potrhlém. Ale ono je to dáno tím, že na Drašara se na jedné straně koukalo přes církev a na straně druhé přes to, že se choval tak trochu bohémsky. Ale obyčejní lidé jej měli určitě rádi, dělal pro ně všechno, aby jim pomohl. Byl tady i nařčen z toho, že tu organizuje vystěhovalectví, tedy útěk z Vysočiny. To jsou všechno věci, které by se daly dopátrat, Drašar opravdu mnoho žádostí o vystěhování psal, protože byl znalý písma. Mnoho lidí tu sice chodilo do školy, ale děti tu navštěvovaly školu pouze v zimě, protože nebyla práce a zase ne tak často, protože zde bývalo tolik sněhu, že do školy nedošly. Takže jejich vzdělání bylo odpovídající docházce. Přesto všechno musím říct, že se tu vzdělanost ujala a gramotnost se dostala na určitou úroveň.“
Životní osudy morálního ztroskotance, který nechtěl nic víc, než jen kapičku rodinného štěstí, jsou naplněny hořkostí. A přesto to byl člověk vskutku veliký, člověk, který učil lid k lásce k rodné řeči. Citlivý muž, kterému zákony a paragrafy zavřely cestu ke štěstí. „Pokusila jsem se vykresliti román muže, jenž mnoho chtěl a nakonec mravně a skorem i literárně ztroskotal,“ píše v úvodu své knihy Tereza Nováková.
Lidé ale na Drašara nezapomněli. Dokladem je pamětní deska na březinském hřbitově nebo o kus dál stojící Drašarova lípa. „Drašarova lípa je pouze připomínkou toho, že tento velikán tu byl a zemřel. Osobně si myslím, že ji nesázel, je to spíše jen pojmenování místa, kde žil. Ale fakt je to, že téměř u každé chaloupky se k významné události stromy sázely. A nejen na Březinách, ale v každé jiné vesnici. Takže někdy v době, kdy tu Drašar žil, asi byla tato lípa zasazena nebo už rostla,“ uvažuje Pavel Říha. Nakonec ale nezáleží na tom, zda Josef Václav Justin Michl strom vlastnoručně zasadil, či ne. Důležité je, že na něj březinští nezapomínají.
Sdílet článek: 
