Kterak Prosička své jméno dostala
Skalní útvar, který se nachází mezi Javorkem, Novým Jimramovem a Jimramovem, určitě není lidem na Horácku neznámý. Je z něj nejen překrásný výhled do okolní krajiny, ale má i příjemné jméno – Prosička.
Pokud chceme zjistit, jak ke svému jménu skála přišla, musíme zabrousit hluboko do minulosti. Do doby, kdy světu vládli hodní a zlí Bohové, kdy lidé věřili na moc kouzel a všemocnost duchů seslaných matkou přírodou.
Právě v těchto dobách byla skála bezejmenná, lidé ale o ní dobře věděli a často ji navštěvovali. To když chtěli být blíž k nebeskému Božstvu, které ovládalo slunce, déšť, vítr, bouřky, hromy a blesky. Obyvatelé okolních vesniček dobře věděli, že na ně Bohové ze svých výšin lépe dohlédnou, když se jim sami vydají naproti.
Jednou přišlo na krajinu veliké sucho. Ubohá políčka, která ani v dobrých dobách nedávala velkou úrodu, byla tentokrát žalostně pustá a prázdná. Obilí neklíčilo a brambory se v brázdě natolik scvrkly, že nebyly schopny vyhnat na povrch byť jen jediný zelený lísteček.
Voda chyběla v rozedraných chaloupkách stejně jako v bohatších statcích. Dobytek žíznil na pastvinách, kde si sem tam mohl ukousnout trs povadlé šustící trávy. Celý svět byl náhle šedivý a smutný.
A smutek zavládl i v chaloupkách pod skálou. Marně chodili lidé prosit nebeského Boha o kapičku vláhy. Ani ranní a večerní rosa už nepadala na vyprahlou zemi.
V jednom z nejchudších stavení bývala matka se čtyřmi dětmi. Muž jí zemřel při práci v lese, živila se tím, že pomáhala u bohatších sedláků. Ale ti v této krušné době její pomoc nepotřebovali. Dobytek nebylo kde pást a krávy dojily málo mléka, mnohé z nich hynuly. Selky si stačily zbylé stádečko obhospodařovat samy. Chudá vdova neměla už co dát dětem do úst. Všechny její děti byly tak zesláblé, že už jim ani slzy po pobledlých líčkách netekly.
Nešťastná matka se nakonec vydala na skálu vyprosit si od Bohů trochu vláhy, aby se jí a jejím dětem žilo zase lépe. A světe div se, Bohové ji vyslyšeli. Když začala zoufale plakat a lomit rukama, naříkat nad osudem svým i dalších chudých lidí a zapřísahala je na život svých dětí, tu se nebe zčistajasna zatáhlo a začaly z něj padat stejné kapky, jako byly slzy, které kanuly po tvářích utrápené vdovy.
Louky se znovu zazelenaly, na polích začalo pučet první obilí, studny se naplnily vodou. Zase bylo vláhy dost a spolu s ní přišla i práce. Byla potřeba spousta šikovných rukou, aby obdělávaly půdu a postaraly se o zvířectvo. I v té nejchudší chaloupce pod skálou se začalo dařit lépe. Děti dostaly novou barvu do tváří a pomalu se kolkolem začal rozléhat jejich radostný smích.
A skála? Té od té doby neřekl nikdo jinak, než Prosička. To proto, že právě na ní vyprosila nešťastná matka vláhu pro celý kraj.
Sdílet článek: 
