Kterak Ondra strýci do nebe pomohl
Ondra Habánů z Olešínek byl mládenec s dobrým srdcem. Kde mohl, tam ochotně pomohl a kde kdo ho měl proto rád.
Ondra měl v nedaleké Bobrové bohatého strýce, který si mladíka rád zval, aby ho zastal v hospodářství. Věděl, že je na něj spolehnutí, že nic neošidí. Ondra chodil orat i sklízet, bez reptání poklidil kravky ve chlévě i koně ve stáji. Pracoval rád, a když mu navíc bezdětný strýc sliboval, že statek bude jednou jeho, dřel o to více.
Ondrův strýc byl ale nepřející hamoun a lakota. Dokud u něj dělal Ondra zdarma, bylo vše v pořádku. Ale když si pak dovolil říct o pár grošíků, aby mohl vyspravit rodnou chaloupku, která už se rozpadala a alespoň malinko přilepšit stařičké mámě, strýcovo srdce se zatvrdilo. Ondru vyhnal bez jediného trojníčku, už mu nesměl na oči a na dědictví taky nemohl ani pomyslit.
Máma se z takové nespravedlnosti rozstonala a zanedlouho zemřela. A Ondra zůstal v rozbité chalupě sám, jako kůl v plotě. Chvilku mu bylo zoufale smutno, ale za čas se s tím smířil a snažil se z ubohého hospodáříčka zachránit, co se dá. A na lakomého strýce už pomalu ani nevzpomněl. Ten také za čas odešel na onen svět a jeho statek, který dostali vzdálení příbuzní, pustl.
Pomaličku se začalo Ondrovi dařit lépe. Už si sem tam našel i čas ohlédnout se za děvčaty, i když na ženění zatím nebylo ani pomyšlení. Která by se taky chtěla nastěhovat do chudičké chaloupky?
Jednou navečer se Ondra vydal do Bobrové k muzice. Bylo už po setmění, ale on znal cestu zpaměti. Vesele si vykračoval a myslel na to, jak provede Bětku z Podolí, která se mu velice líbila a měla také dojít.
Pěšinka vedoucí údolím se prudce stáčela. V tom se Ondra zarazil a jeho kroky se zpomalily. Za zatáčkou se objevila jasná záře. „Tam je přece osamělá skála,“ říkal si Ondra, ale dodal si odvahy a pomalu a potichoučku kráčel dále. Světlo je čím dál jasnější a najednou Ondra vidí, jak tu namísto skály stojí osvětlený kostel. A už zaslechl i temné tóny varhan. V kostele právě probíhá mše.
Ondra nevěří svým očím. Jde opatrně blíže, už je u samých dveří, už slyší slova kněze. V tom jej někdo uchopí za ruku a Ondru z toho doteku až zamrazí. Ohlédne se a krve by se v něm nedořezal. Za ruku jej drží jeho zesnulý strýc. „Nechoď dovnitř,“ prosí jej duch mrtvého, „sic už se ti nikdy nepodaří odejít. Tady to je místo mrtvých a živí sem nepatří.“
Ondra vyděšeně couvl a chystal se vzít nohy na ramena. Ale strýc jej zadržel. „Prosím, pomoz mi,“ zašeptal. „Vím, že jsem se vůči tobě provinil, ale za svou vinu teď pykám. Je ze mne neživý – nemrtvý, nedošel jsem spasení a každý den musím velmi trpět a noc co noc teď chodit na mši do tohoto kostela.“
„Jak ti můžu pomoci?“ zeptal se Ondra. „Musíš pro mne vyprosit tři mše na třech dobrých lidech ve třech různých kostelích. A musíš to stihnout do úplňku, jinak se budu trápit věčně,“ odpověděl strýc.
Ondra pak už na nic nečekal, sebral se a utíkal směrem k Bobrové. Z muziky se ale tentokrát pranic netěšil, pořád musel myslet na strýce a prapodivnou mši pro neživé - nemrtvé. A protože měl laskavé srdce, tak strýcovu prosbu splnil. Požádal tři lidi s dobrým srdcem, aby za duši lakomého sedláka nechali sloužit tři mše ve třech různých kostelích.
Strýcova duše se pak proměnila v bílou holubici a ta přiletěla Ondrovi poděkovat. A hned poté se změnila v bílý obláček, který stoupal pomalu k nebi.
Ondrovo dobrodružství ale nezůstalo utajeno. Kde kdo se také zapřísahal, že když šel cestou z Olešínek do Bobrové, viděl také v blízkosti skály světlo a slyšel chrámovou hudbu. Místu se od té doby začalo říkat U kostela.









