Stopy v krajině i v duši (podruhé)

Tentokrát se v našem putování po podmáčených loukách, o které se stará Sdružení krajina, podíváme na místo zvané Doliny.

Louku najdete v téměř geometrickém středu trojúhelníku, jehož vrcholové body tvoří obce Lhotka, Vlachovice a Jiříkovice. Jako mnoho ostatních na Vysočině, i tato je strojově velmi těžko udržovatelná. Proto je nejlépe na ni jít postaru – s kosou.

Na tuto louku, stejně jako na těžký život na vesnici, vzpomíná František Kabelka, nyní z Nového Města na Moravě, ale rodák ze Lhotky. „To byl jeden z pozemků mých rodičů. Říkalo se tam „Na Pestrovce“ a je to v jiříkovském katastru. Mí rodiče tam až do roku 1959 hospodařili. Obhospodařovali celkem pět hektarů, byli jsme malozemědělci. Tu louku koupil otec otce.“

Když se řekne louka, většina z nás si představí trávu, kytky, včely a motýly. Jediné, co se musí udělat, je jednou nebo dvakrát za rok louku pokosit. Ale tak to zdaleka nebývalo. Práce tu bylo mnohem více: „Na jaře se šlo na louku, rozhrabaly se krtince, aby byla louka rovná a neničila se při sečení kosa. A pročistily se stružky. Občas se tam zavezl kompost a tím se poházela místa, která to nejvíce potřebovala. Tahle louka byla taková nestejnoměrná, místy suchá a místy zase mokřisko. Muselo se to dobře připravit, aby to k něčemu bylo. Já jsem byl doma z dětí nejstarší a tak jsem musel hodně pomáhat. Otec chodil do práce a tak jsme to museli s matkou všechno zvládnout sami.“

Děti byly do práce zapřaženy už odmalička. „Já a moji sourozenci jsme měli pořád spoustu práce. Pásli jsme husy, připravovali jsme krmení, pomáhali jsme na poli při sečení a při sklizni. Ale nebyla to jen samá práce, dělali jsme při tom i pěkné lumpárny. Matka nám třeba dala bílit prádlo. To dnes už málokdo ví, co to vlastně je. Prádlo vyprala na valše a pak nám ho dala do lavoru a zanesla na plac, na posečenou louku. Tam jsme prádlo rozložili a my jsme ho museli kropit. Nesmělo to zaschnout, furt jsme ho museli kropicí konví polívat. Vodu jsme nosili z potoka. To byl ale kámen úrazu. Potok nás hrozně lákal, začali jsme si tam hrát a chytat ryby. A mezitím se husy pěkně procházely po tom čistém bílém prádle, sem tam na něj i něco upustily. To byl pak rachot doma, to nás naši zrychtovali!“

Ale zpět k louce. Krtince jsme rozhrabali, stružky pročistili a kompost rozházeli. Tráva vyrostla a nastal čas sečení: „ Otec chodíval brzy ráno mezi třetí a čtvrtou hodinou. Ráno, když je ještě rosa, je tráva taková zkřehlá a dá se krásně kosit. Já jsem mu pak nosil snídani. Většinou vajíčka, chleba a kus másla. K tomu černé kafe v aluminiové konvičce nebo pivo, které jsme doma vařili. Chodíval jsem přes les a cestou jsem ještě nasbíral houby na smaženici. Bral jsem si s sebou hrábě a hned jsem to za ním začal rozhrabovat. Pak přišla maminka a pomáhala mi. Otec si vždycky po chvíli musel vyklepávat kosu. Do pařezu zarazil babku, sedl si na zem a klepal kosu. Kosy musel mít s sebou vždycky dvě. Co oschlo, to se hned dávalo do kupek. Když to bylo suché, muselo se seno svážet. Naložila se pěkná fůra, ale cesta domů byla velice špatná. Hrbolatá a samý kámen. Já s matkou jsme seno po stranách drželi vidlemi. Žebřiňák drncal za kravkou, byla to vždycky strašná cesta.“

Sdílet článek: