Bezvýznamná ulička s vlastním erbem
V novoměstské Svatojánské uličce bydleli odpradávna faktoři. Denně chodili s plnými ranci do města. Když je z okna viděli sousedé, volali“ „Zas ranec!“ A toto zvolání se natolik ujalo, že oné části Nového Města, odkud faktoři pocházeli, dodnes neřekne nikdo jinak než - Zasranec.
Zasranečtí jsou ale na toto na první pohled hanlivé pojmenování hrdí. A nejen na ně, ale i na svou uličku, kdysi Svatojánskou, dnes už pouze Jánskou.
Mezi zdejšími sousedy, kterým bezesporu nechybí smysl pro humor, vznikla myšlenka zviditelnit nějakým způsobem tuto část města a připomenout všem její historii. A od slov nebylo daleko k činům. „Řekli jsme si, že dříve mívali erby šlechtici, později také města, tak proč by v jednadvacátém století nemohla mít svůj erb jedna malá, bezvýznamná ulička“, odůvodňuje kolektivní dílo sousedů Ing. Václav Krauer.
Erb Svatojánské uličky je už na světě. Je rozdělen na čtyři části, vlevo nahoře jsou zobrazeny tři kříže připomínající ty, které se dodnes tyčí nad městem. O dolní polovinu se rovným dílem dělí pivní půllitr, jenž upozorňuje na místní hostinec zvaný „Za vodou“ a svatý Jan Nepomucký, jemuž je zasvěcena zdejší kaplička. Po něm také získala ulice své první jméno. Pravá horní čtvrtina patří ranečku na holi, nad kterým nechybí ani písmena ZAS. Kartuš, neboli ozdobné orámování, byla převzata ze znaku Nového Města na Moravě.
Sdílet článek: 
Komentáře
„Hotové zboží přinášeli venkovští tkalci na zádech nebo na trakaři svému faktorovi obyčejně před nedělí, neboť týž koňmo dopravoval zboží v neděli po poledni do Brna. Zde museli být v továrně Bratří Šťastných ráno již v 7 hodin, kdy sjíždělo se sem se zbožím tkalcovským faktorů více. Po prohlídce a kontrole zboží firmou bylo proplaceno. Vadný kus, buď špatně tkaný nebo lehký, byl pokutován. Proto faktor práci svých tkalců již po dědinách, zejména při složitých vzorcích, kontroloval. Lehčí o zboží a s plnější kapsou a materiálem na tkaní od firmy vracíval se faktor povozem zpět do Bystřice, kam dorazil v úterý. Tkalci zatím čekali již v jeho domě na peníze a případně i na novou osnovu. Byla jich plná chalupa a čas si krátili vyprávěním různých příhod a o svém řemesle. Po výplatě spěchal každý domů k nové tkalcovské práci.“ Tolik ze vzpomínek. Odchodem do zákopů 1.světové války děda činnost ukončil a potom už ji neobnovil pro nedostatek řemeslníků. Po válce nastoupil jako žádaný vzorkař (dnes bychom řekli designer) do továrny bří. Šťastných (byli židovského původu a v Brně po nich zůstala nádherná – dnes vládní vila v Pisárkách). Fantastická, podle vzpomínek mé tety (nar. 1898), prý byla sezení s čekajícími tkalci, kteří vyprávěli aktuální historky, ale i lidové povídačky a báje.
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.