Větrný mlýn v Zubří

Větrný mlýn je u nás jakousi raritou. Nejsme zemí, kde by bylo běžné vídat obrovské lopatky poháněné větrem a slýchat skřípění namáhaných převodů.

Na Vysočině se s větrníky nebo také větřáky, jak se jim říkalo, téměř nesetkáme. Snad jen na Třebíčsku, kde se v Budišově zachovalo torzo zděného větrného mlýna a pak v samotném městě Třebíči zděný mlýn na Kanciborku v ulici U větrníku.

Hledat větrník na Novoměstsku by asi nikoho nenapadlo. A přece tu je. Nezařadili byste jej do žádné ze škatulek, do nichž se větrné mlýny běžně dělí. Není ani sloupový, ani holandský. Na jeho vzezření se podepsaly ony známé „zlaté české ručičky“.

Náš větrný mlýn stojí v obci Zubří, kousek od Nového Města na Moravě. Jeho majitelem je František Svoboda, ale architektem i stavitelem byl jeho otec. „Když ve třicátých letech minulého století stavěl otec studnu, tak chtěl, aby se voda nemusela do stavení nosit. Studna je totiž vzdálená asi tři sta metrů a nosit vodu tak daleko je značně namáhavé. Tak postavil větrný mlýn, který vykonává funkci čerpadla. Ono to vlastně pístové čerpadlo je. Co otáčka, to litr vody. Nahoře jsou pak rezervoáry na pět set a šest set litrů. A od nich vede potrubí až k chalupě. Každý den se ten větrný mlýn chodil zastavovat a pouštět. Při silném větru by totiž vytáhl celou studnu a byli bychom bez vody.“

Takže váš mlýn není na obilí, ale na vodu?

„Na vodu. I když za války tam prý obilí mleli na mouku. Byl tam i takový malý šroťáček. Ale já si to nepamatuju.“

Mlýn je nově opravený, je totožný s tím původním?

„Úplně totožný není, ten původní měl kratší lopaty. Když přišel velký vítr, tak se točil strašně rychle, ale při menším větru byl lenošnější. Tenhle točí už při menším větru, ale zase není tak rychlý.“

Postavit a také udržet v provozuschopném stavu větrný mlýn určitě nebylo jen tak…

„Hřídel k němu přivezl otec odněkud od Jimramova. Nějak zjistil, že je tam vyhozená a tak se tam rozjel na kole a přivezl ji. Jiné součástky byly zase dodány později. Jednou nám při silném větru lopaty ulítaly. Na Vříšti u mlejna měli ve vantrokách vyhozenou růžici. Tak jsme si to domluvili a byla naše. Celý větrňák jsme pak předělali. Co já pamatuji, tak má náš mlýn už třetí lopaty. Druhé dostal v šedesátých letech a nynější asi před třemi lety.“

Dnes už problémy s vodou asi nejsou, ale vzpomenete si, jak to bývalo dříve?

„To problémy byly a veliké. Když byly mrazy, tak bylo možné chodit pro vodu jenom do rybníku. Dobrá studna byla na dědině, tam se chodilo pro vodu k pití. Jinak se jezdilo k rybníku. Vodovod se stavěl až v sedmdesátém druhém roce a do té doby měli mnozí s vodou velké problémy. Otec to vyřešil větrným mlýnem. Měli jsme doma několik kusů dobytka a bylo potřeba pořád dost vody. Ale nebylo to jen tak, když nefoukal vítr, tak se připevnilo protizávaží a točilo se klikou. Každý pět set tahů, aby měl dobytek co pít a abychom se umyli. Ale nemuseli jsme aspoň nosit vodu v konvích nebo v kýblech.“

Většinou si už ani neuvědomujeme vymoženosti, které se do našich domácností postupem času dostaly. Snad jenom vyprávění pamětníků nám občas připomene, že byly doby, kdy nebyly ani koupelny s tekoucí vodou, ani splachovací záchody. Kdy se s každou kapkou vody muselo šetřit, jestliže si člověk nechtěl nohy uchodit a ruce od těžkých konví vytahat. Ale jak je vidět, přemýšlivých a šikovných lidí bylo na Vysočině vždycky dost. A tak se občas někde objeví zajímavá technická památka, která nejen že pomohla vyřešit problémy s těžkou dřinou, ale dodnes je raritou, na níž shlížíme s úctou a obdivem.

Sdílet článek: