Když jdete po stopách Nikoly Šuhaje, pak se nestačíte divit
Děti ze Základní školy Nádražní v Bystřici nad Pernštejnem podnikly před nedávnem velmi dobrodružnou cestu. Nevedla je na západ, jak je v poslední době zvykem, ale na zcela opačnou stranu. Jejich cílem se stala Podkarpatská Rus.
„Když ujedete několik set kilometrů, tak se ocitnete v úplně jiném světě. Co se týká přírody, můžeme říct druhé Švýcarsko a vezmeme-li ekonomiku, pak je to druhá Afrika,“ vypráví učitelka Dagmar Pivková, která se expedice nazvané „Po stopách Nikoly Šuhaje loupežníka“ osobně zúčastnila.
„Chtěli jsme, aby děti měly možnost porovnání životních podmínek na Ukrajině a u nás, v České republice. Chtěli jsme poznat i historii.
Naším hlavním cílem byla Koločava. To proto, že naše expedice se jmenovala „Po stopách Nikoly Šuhaje loupežníka“ a Ivan Olbracht, který zde pracoval jako učitel, tento zdejší tragický příběh napsal.
Děti tady mohly porovnat podmínky, ve kterých zdejší obyvatelé žijí s těmi, jaké jsou u nás. Když jsme přijeli do školy, ve které jsme měli být ubytováni, tak pro děti to byl obrovský šok. Toalety, které jsou u nás v každé škole samozřejmostí, tam byly dvě stě metrů od školy a byla to normální díra v zemi. Pozastavovali jsme se nad tím, jak to vůbec mohou učitelé i žáci stihnout během jedné přestávky. Stejné to bylo i s vybavením školy. Bylo podstatně rozdílné, než u nás.
Překvapením pro děti bylo například i to, že tu neexistovalo žádné turistické značení. Jedním z našich cílů byla druhá nejvyšší hora Podkarpatské Rusi - Strimba. Cestou nebyly žádné značky, které by nás dovedly na vrchol a zpět. Převýšení bylo přes tisíc metrů, takže Sněžka je vedle toho úplná pohoda. Bylo nám řečeno, že zpět do Koločavy se dostaneme všemi směry. Sestup byl velmi náročný, dá se říct, že jsme tu překonali svoje vlastní síly. Dva kilometry jsme šli po kamenném poli, což nebylo nic příjemného. Já jsem tam měla úraz a zbytek jsem musela dojít s vymknutým kotníkem. Nebylo to vůbec jednoduché. Ale tam se pomoci nedovoláte. Není tam záchranná služba jako u nás. Tam, když se vydáte do hor, tak musíte spoléhat sami na sebe a nějakým způsobem se dostat i dolů.
Lidé v Koločavě byli velice příjemní a vstřícní. Chudoba je tam velice znát. Když děti srovnávaly podmínky u nás a tady tak říkaly, že jsme město VIP. Že se to srovnat nedá. Zjistily také to, že odpadové hospodářství, které se u nás stále dopodrobna řeší, tam neexistuje. Když se pak brodily v odpadcích, tak sami říkaly, že by nikdy nevěřily, že se to může stát. A stalo se. Zažily to na vlastní kůži.“
A jaké postřehy si z expedice odnesli sami žáci?
„Po příjezdu domů jsem si uvědomila, v jakém bohatém světě žiji. Splachovací záchod se mi zdá jako normální věc. Ale teď jsem na vlastní kůži zažila, že to tak není. Vidět a zažít je mnohem lepší, než se o tom jenom učit.“
„Tato výprava byla pro mne výpravou do neznáma, do míst, kde civilizace jde úplně jiným směrem, než u nás. Domnívám se, že i ostatní spolužáci by měli navštívit tuto zemi, aby si srovnali životní podmínky u nás a na Ukrajině.“
Nezbývá než dodat: Možná by si to na vlastní kůži měly vyzkoušet nejen děti.
Sdílet článek: 
Komentáře
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.