Co je psáno ve psích očích

Nejlepší přítel člověka to s námi, pány tvorstva, nemá vždycky jednoduché. A přesto je i nadále věrným a spolehlivým kamarádem vrtícím ocasem vždy, když nás jen zdálky zahlédne.

Je až s podivem, co všechno dokážou psi pro svou nekritickou lásku k nám vytrpět. A jak se jim daří vždy znovu a znovu uvěřit, že je máme rádi stejně jako oni nás. O tom by mohla hodiny vykládat spolumajitelka psího útulku v Polné Lenka Dvořáková: „Občas se nám do útulku dostane opravdu zbídačené zvířátko. To si pak vždycky říkám, jak může někdo něco tak strašného udělat. Teď tady máme například pejska z Nového Města na Moravě, kterého měli jeho majitelé rok zavřené v bytě. Pejsek je neuvěřitelně plachý, člověka se strašně bojí. Zkoušíme to přes dobrůtky a mazlení, zvířátko potřebuje hlavně jistotu a čas.“

Manželé Dvořákovi mají samozřejmě i své vlastní psí miláčky. „My jsme psí narkomani,“ směje se Lenka Dvořáková. Ovšem vyjmenovaný počet nejlepších přátel člověka, kteří se kdy v jejich rodině ocitli, jí dává zapravdu. Začalo to dobrmany a přes afgánského chrta a belgického ovčáka to pokračuje až k neidentifikovatelnému kříženci, který se nejdříve ocitl v jejich útulku a zanedlouho poté se trvale zabydlil i u nich doma. Je zatím poslední v dlouhé řadě psů žijících v rodině Dvořákových.

Byla to především velká láska ke zvířatům, která způsobila, že v Polné vznikl v lednu roku 1999 psí útulek. „Tehdy bylo hrozně málo útulků a měla být uzákoněna novela, která nařizovala utracení toulavých psů, pokud se do čtrnácti dnů nenajde jejich nebo nový majitel. To nás chytlo za srdíčko, a proto jsme se rozhodli do toho jít,“ popisuje nadšená pejskařka.

Do útulku v Polné se dostávají hafani ze širokého a dalekého okolí. Dačice, Pacov, Pelhřimov, Humpolec, Jihlava a dokonce i Nové Město na Moravě – to všechno jsou lokality, odkud sem přicházejí noví nájemníci. V současné době je v útulku v Polné třináct strávníků, což je téměř o polovinu méně, než vloni.

Nejvíce nešťastníků se do psího útulku dostává v době prázdnin a od října do prosince. A naopak nejčastěji si pro své nové kamarády přicházejí lidé v lednu a v únoru. „Každý, kdo si psa bere, si musí uvědomit, že zvíře potřebuje čas, trpělivost a především lásku,“ vysvětluje Lenka Dvořáková.

Podle očekávání je největší problém s umístěním do nové rodiny u starých psů. Ale to, že je pes starý, ještě rozhodně neznamená, že nedokáže svým novým páníčkům poskytnout méně oddanosti a lásky. „Zrovna teď tady máme křížence labradora s dogou. Je to osmiletý pejsek, který navíc nevidí. Byl to pro něj obrovský stres, když ho jeho páníček vyhodil. A přitom je to velmi hodné zvířátko,“ postěžovala si spolumajitelka útulku a jedním dechem dodává: „Pejsek zde dostal jméno Dingo, je u nás asi tři měsíce. Je to takový hodný strýček, skvěle se snáší s ostatními pejsky, miluje štěňátka a má velmi rád děti.“

Ne pro každého je vhodné štěně. Ten, kdo chce mít klid a lumpačení malého psího kluka či holčičky by mu dělalo jen vrásky na čele, by měl podle manželů Dvořákových raději upřednostnit odrostlejšího psa, který už má své pubertální dny dávno za sebou. Starší pán či paní určitě uvítají klid ve své domácnosti, což jim psí senior může poskytnout.  Vzít si pejska z útulku má navíc jednu velkou výhodu. Jeho ošetřovatelé během krátké doby dokážou odhadnout všechny vrtochy a myšlenky, které se jejich svěřencům honí hlavou. Podle povahových vlastností pak mohou zájemcům nabídnout kamaráda takříkajíc „na míru“.

Kromě útulku mají manželé Dvořákovi také na starosti psí školu. „Pan učitel“ Jiří Dvořák v ní vysvětluje pejskům, jak se mají chovat a jejich páníčkům jak své psí miláčky přesvědčit, že by je měli poslechnout na slovo. Manželka Lenka tu plní funkci dozoru a poradenství. „Mnozí lidé vůbec netuší, jak se mají ke svým pejskům chovat, což nás v podstatě donutilo k tomu, abychom zařídili psí školu. Ta funguje od roku 2001 a může se do ní přihlásit kdokoliv, kdo má čas a chuť se něco nového učit. Nezáleží na rase ani na věku, učení by měl zvládnout každý psí jedinec.“

Podle manželů Dvořákových je každý páneček za svého psího svěřence zodpovědný. „To se mu především snažíme v naší škole vysvětlit,“ říká Lenka Dvořáková a dodává: „Musí se svého pejska naučit odvolávat za jakékoliv situace. Je také nutné, aby se k němu uměl správně chovat, dokázal ho motivovat a byl důsledný. A k tomu se ještě u nás může naučit spoustu dalších věcí.“

Psí škola má ještě jednu důležitou funkci. Z jejího výtěžku totiž manželé Dvořákovi spolufinancují chod útulku. Další peníze dostávají od městských a obecních úřadů, které jim vyplácejí jednorázovou částku na pobyt pejska přivezeného z jejich katastru.

 Život v psím útulku není sice žádnou procházkou růžovým sadem, ale po předchozích zkušenostech si tu mnozí nájemníci připadají jako v ráji. Ustrašené psí oči pomalu dostávají nový lesk a díky vytrvalé péči a vlídným slovům tu psi nacházejí novou jistotu, že člověk není jen zlý, ale že jim jejich lásku oplatí tou svou. A že právě oni brzy najdou novou rodinu, kde se budou cítit dobře a kde na chvíle plné strachu a úzkosti navždy zapomenou.

Sdílet článek: