Studnice přivítaly své „vysokoškoláky“

Nejvýše položená obec na Vysočině – Studnice – mívala kdysi i svou vlastní školu. A tak se její absolventi (ačkoliv vychodili pouze pět základních tříd) mohli právem nazývat „vysokoškoláky“.

Studničtí „vysokoškoláci“ si dali v sobotu 10. září dostaveníčko – kde jinde, než ve Studnicích. Nesešli se sice všichni, ale i tak jich bylo dost. Bývalá škola, která je nyní turistickou chatou a restauračním zařízením, byla opět naplněna svými (někdejšími) žáky. Jen málokteří se poznali, vždyť od té doby, kdy sem zasedali do lavic, už uplynulo mnoho let. Po úvodních rozpacích však přišly na řadu vzpomínky. A nebylo jich zrovna málo.

„Já jsem vlastně do zdejší školy začal chodit rok poté, co skončila druhá světová válka,“ začíná své vyprávění studnický absolvent Ladislav Fajmon. „Chodil jsem sem celých pět let. Po válce celou obec Studnice ovlivnilo stěhování rodin do pohraničí, sedm nebo osm rodin se odstěhovalo do Sudet. Tím také ubylo žáků a škola postupně začala zanikat. Byla to jedna třída pro všech pět ročníků. Bývalo nás v ní okolo dvaceti. Vyučování pěti ročníků v jedné třídě mělo své klady i zápory. Pro ty chytřejší, kteří stačili vnímat výklad látky z dalších ročníků, to bylo velké plus. Ale učitelé už se zase nemohli tolik věnovat každému ročníku zvlášť.

 Z učitelů si pamatuju ještě řídícího Polcara, který se stal potom okresním školním inspektorem. Odstěhoval se do Obyčtova. Pak tu byla nějaká paní učitelka Sobotková, ta pocházela z Brtnice u Jihlavy. Byl tu i učitel Sláma z Krátké, ale pro nějaké politické problémy musel přestat učit a odstěhoval se do Radňovic. Posledním učitelem tady byl František Bukáček.

Býval tu také nějaký učitel Zavadil, byl to horolezec. A ten se vždycky pyšnil tím, že učí na nejvyšší škole v republice. V době, kdy tu škola vznikla, tak v osmi stech metrech žádná jiná jednotřídka nebo obecná škola v republice opravdu neexistovala. Tím vzniklo to, že učí na vysoké škole a všichni absolventi jsou vysokoškoláci.

Bývala tu pěkná školní zahrada a volejbalové hřiště. Hrávali jsme také divadla, pořádaly se vánoční besídky. A taky jsme se tu setkali s Emilem Zátopkem, s ním jsem si dokonce jako šestileté dítě zaběhl závod na tři sta metrů. A nechal nás, děti, vyhrát. Vzpomínám si, že měl kraťasy a plné kapsy jablek, to byla asi jeho hlavní strava. Ve Studnicích býval známý sportovec Cyril Musil, před válkou byl dokonce na olympiádě. Ten sem pana Zátopka pozval.

A taky si pamatuju, jak jsem si jednou myslel, jaký hrdinský čin nevykonám, když do třídy, namísto dveřmi, vstoupím oknem. Paní učitelka Danihelová, která tu tehdy zastupovala, se na mne jen podívala a mě byla taková hanba, že jsem si to víckrát nedovolil.“

„Já jsem začal chodit do zdejší školy v pětapadesátém a taky jsem sem chodil pět let,“ přidává se jeho mladší bratr František Fajmon, který bydlí ve Studnicích dodnes. „Řídícím tu tehdy byl František Bukáček. Pak byl na škole v Rokytně a nakonec si postavil v Radňovicích a zůstal ve škole v Radňovicích.

Když jsem já chodil do školy, bývalo nás ve třídě už jen asi dvanáct. Občas jsme bývali po škole, to když jsme něco vyvedli. Jednou sem taky přijel zubař v pojízdné ordinaci a my jsme utekli do lesa. Ale stejně nás to neminulo. A taky jsme chodívali kouřit, támhle za keř. Pan řídící pak poslal všem rodičům dopis a bylo po kouření.

Ale můžeme se pochlubit i tím, že svou školu navštěvujeme i po letech. A rádi. Školu totiž v osmdesátých letech přestavěli na restaurační a ubytovací zařízení a od roku 1982, kdy ji otevřeli, sem někteří z nás zase chodí pravidelně. Je to vlastně příjemné pokračování naší školní docházky.“

„Já jsem taky zdejší absolvent a jako kluk jsem občas zlobil,“ přiznává další z bývalých studnických žáků, Jaroslav Sláma. „Klečel jsem pak na polínkách nebo na hrachu. Někdy až hodinu nebo dvě, záleží, za co to bylo. A taky jsme občas dostali rákoskou, ale ne po rukách, ale po zadnici.

Nejpřísnější, ale zároveň nejoblíbenější učitel byl pan učitel Aleš Zavadil. Na něj si dobře vzpomínám, protože jako první na Vysočině založil horolezecký oddíl. Ten byl taky první, kdo mě kdy uvázal na lano a spolu s ním jsem pak zlezl Paseckou skálu, Čtyři palice, zkrátka všechno možné. Bylo to bezva.

Do školy na Studnicích jsme chodili od první do páté, pak jsme museli do města. Na všech pět ročníků byl jeden učitel. Některým rozdal úkoly a šel se věnovat dalšímu. Pro učitele to bylo rozhodně složité. Učitelé taky museli být mnohem přísnější.

Já jsem nastoupil v padesátém pátém, to mi bylo pět let. Musel jsem jít o rok dříve, jinak by nám školu zavřeli. Bylo nás, žáků, málo. Další rok se pak rozhodovali rodiče, jestli jejich dítko bude třídu opakovat nebo jestli půjde dál.“

Na svou roli při záchraně studnické školy zavzpomínala i Alena Štěpánková z Poličky. Ačkoliv tehdy nebyla ze Studnic, ale z nedalekého Sněžného, musela po nějaký čas navštěvovat studnickou jednotřídku: „Škola byla v ohrožení, že bude zavřena a tak k nám jednou přijela babička a řekla mé mamince, že by potřebovala, kdybych sem já nebo moje sestra šla na doplnění. Pak ještě paní řídící si sem vzala neteř a Novotní zase synovce. Tím pádem se škola zachránila. Byla jsem tu ale jen krátce, ani ne celý školní rok. Bylo potřeba uspokojit úřady, aby se zapsalo, že počet dětí je dostatečný. Pak už škola mohla běžet dál.

Dost mě překvapilo, když jsem se tu dozvěděla, že když škola začínala, tak měly Studnice dvě stě obyvatel a do školy chodilo třicet sedm dětí. Ale pomalu se to vytratilo.

Mně se tady tehdy líbilo, ale spěchala jsem zase domů. Tam jsem měla svoje spolužáky, se kterými jsem chodila prakticky od první až do osmé třídy. Tady jsem byla se svými sestřenicemi a bratranci, s Konvalinkovými. Ale oni všichni měli za úkol postarat se o různé práce, na to já jsem nebyla zvyklá. My jsme měli cementárnu, pokrývačství a autodopravu, krásný dům a spíš městský život. Měla jsem se sestrou drobné povinnosti, ale tolik práce, to jsme nezažily. A tak jsem jim tady ani nic nepomohla, protože jsem to ani neuměla. Byla jsem tu víceméně přes zimu, končila jsem nějak na začátku června.“

Na studnickou jednotřídku ale nevzpomínali pouze bývalí žáci. Se svou trochou do mlýna přišel i pan Lauš z Kadova, jehož maminka tady kdysi vyučovala: „Moje matka byla industriální učitelka a na Studnicích učila od třicátého roku minulého století šití, vaření, základy hygieny a podobné věci. Měla dost obsáhlý rajón, protože učila tady, na Rokytně a na Kadově. Na Studnice vzpomínala strašně ráda, chodívala sem pěšky a v zimě na lyžích. Pocházela ze Žďáru, na Kadov se přivdala. Velmi často vzpomínala na šťastné roky, které prožila s dětmi na Studnicích a na Rokytně. Učila hlavně holky a vzpomínala taky na to, že hygiena byla ve všech dědinách, kde tehdy učila, ještě v plenkách. Nejdříve musela spoustu dětí odvšivit a učit je doslova základním hygienickým návykům. Učila tady až do začátku války.“

Sraz spolužáků na Studnicích se konal poprvé. A snad ne naposled. Vždyť bývalá škola se těší podle předsedy zdejšího osadního výboru a jednoho z hlavních organizátorů Josefa Kocandy stále velké oblibě: „Ti, co sem dříve neradi chodili, tak sem teď naopak chodí velmi rádi. Ze školy se stala hospoda a tak jim tu čas příjemně plyne.“

A možná není na škodu také připomenout, že ve „studnické vysoké škole“ se při každé návštěvě můžete setkat i s pravým Studnickým kantorem. Tak se totiž jmenuje polotmavý ležák, který tu od prvního července letošního roku čepují. A vězte, že tento pěnivý, osvěžující mok je jedinečnou specialitou Turistické Chaty Studnice.

Sdílet článek: