Nůž není pouze kuchařská záležitost
Už pračlověk poznal, že s užitečnými nástroji, jako je například ostrý pazourek vhodný k řezání, je život mnohem jednodušší. Tento první, velmi primitivní nůž, se ale časem zdokonalil natolik, že je od svého předchůdce opravdu k nerozeznání.
Nůž používáme dodnes. Už sice ničím nepřipomíná ostrý pazourek, jeho funkce se však nezměnila. I když možná přece jen. Nyní, alespoň u některých těchto nástrojů, upřednostňujeme design před funkčností. To se ale týká především sběratelských kousků.
Nožíři byli jako řemeslníci velmi ceněni. Jejich oborem nebyla pouze výroba samotných nožů, z nožířských dílen vycházely i dokonalé zbraně, jako například kordy, dýky nebo tesáky. Mistry nožíře dnes už potkáte málokdy, ale jsou tu přece. Jedním z nich je i Jan Musil z Fryšavy pod Žákovou horou.
Vy jste se nožířem vyučil?
„To ne, vyučil jsem se jako kovář – podkovář. Ale podkovářské zkoušky jsem si nakonec ani nedodělával, protože v té době nebyli koně a zdálo se, že už toto řemeslo ani nebude potřeba. Takže jsem vlastně kovář. Momentálně pracuji na Medinu a nožířství je pouze můj koníček. A naplno bych to asi nechtěl dělat. Hrozně to unaví, hlavně psychicky.“
Děláte ještě i nějaké kovářské věci?
„Občas ano, sem tam něco pro známé. Svícny, krbové nářadí, kliky, panty a takové věci. Ale nemám na to moc čas. Dřív jsem dělal kovařinu víc, teď spíš to nožířství. Ale ani to nijak moc nestíhám. Je to jen koníček a dělám ho až po práci.“
Jak se vlastně z kováře stane nožíř?
„Odjakživa mě hrozně lákalo dělat nože. Když jsem chodil ještě na základku, tak jsem si doma z hřebíku, takzvaného krováku, vyráběl nůž. Nahříval jsem si ho v kamnech, byla to moje úplně první zkušenost s teplým železem. A spálil jsem se. Vůbec jsem nechápal, že ta slabá černá okuj pálí. Ale cosi jsem z toho udělal. Nedá se říct, že by to byl nůž, ale něco z toho bylo. Hodně velký vliv pak měla fabrika. Vyrábí se tam i chirurgické skalpely a já jsem si mohl výrobu tak trochu odkoukat. Začal jsem domů shánět buchar, a když jsem ho měl, tak už jsem začal dělat kované nože.“
Vyrábíte nože z damaškové ocele, co si pod tím máme představit?
„Podstata damašku je založena na tom, že obsahuje uhlíkatý materiál, tedy ocelový plech a dále pak materiál, který neobsahuje uhlík, nebo jen velmi málo, tudíž se nedá zakalit. Dřív se dělal damašek kvůli svým mechanickým vlastnostem – měkký materiál zajišťoval pružnost a ten tvrdý tvrdost. Teď se damašky v konečné úpravě leptají, aby se zdůraznila kresba. Dalo by se říct, že se damašek dělá kvůli efektu kresby. To se dříve vůbec nedělalo. Technologický postup se musí vymyslet krok za krokem. Když začnu dělat ve výhni, to už nemám čas na žádné přemýšlení. Musím pouze hlídat, abych to udělal dobře.“
Jak moc je výroba damaškového ostří složitá?
„Nechci z toho dělat něco výjimečného, dělá to spousta lidí, ale opravdu to vyžaduje naprosté soustředění. Mnohokrát se mi stalo, že jsem ho spálil. Třeba když najednou zazvonil telefon. Uhlík uvnitř prostě vyhoří a je to znehodnocené. Lidé se mě hodně ptají, jak dlouho to dělám. Ale na tuto otázku není odpověď. Když začnu dělat damašek, tak mě čas nezajímá. Čas není podstatný, důležitý je výsledek.“
Je výroba nožů řemeslo nebo umění?
„Podle mě se řemeslo od umění nijak zvlášť neliší. Když mám naostřit třeba krompáč, je to taky umění. Výroba damašku je řemeslo jako každé jiné. A buď se to umí, nebo neumí. Možná je to spíš spojení řemesla s uměním.“
Ve vaší dílně, ať už kovářské nebo nožířské, je téměř dokonalé vybavení.
„Dokonalé to nebude nikdy, ale snažím se. Některé stroje jsem si sám vyráběl. Třeba do nožířské dílny. Vypadá to sice hrozně, ale je to naprosto funkční.“
Tak trochu to připomíná starověký mučící nástroj.
„Říká se tomu pásová bruska. Nevzhledné je to proto, že než bych investoval obrovské peníze do profesionální pásové brusky, tak jsem si ji raději udělal. Byla to původně cirkulárka. Brácha ji koupil za pár korun, a protože mu nevyhovovala, tak mi ji levně prodal. Šponovák jsem koupil od jednoho známého a v podstatě za tři odpoledne jsem vyrobil brusku, na které dělám už sedmnáct let. A jsem s ní naprosto spokojený.“
Kromě kovářské a nožířské dílny tu ale máte ještě další místnost. Ta je na co?
„Tady vyrábím střenky.“
Z čeho všeho je vyrábíte?
„Ze všeho možného. Například z našich dřev nedám dopustit na švestku. Báječné, úžasné dřevo. Jilm je taky krásný, ale těch tu je málo. Pak cizí dřeva, hlavně eben a amboina. Úžasné jsou taky kořenovice. Vyrábím střenky i z rohoviny, z paroží, z kostí, z kůže. Materiálu je strašná spousta a dnešní doba je naprosto skvělá v tom, že můžete mít, co chcete. Třeba i třicet tisíc let starou mamutovinu.“
Z té vyrábíte také?
„Také. Lidé se třeba diví, ale nic divného to není. Je ze Sibiře. Když tají ledovce, mamuti se pomalu objevují. Teď už to beru pouze jako materiál. Ale když jsem ji dostal poprvé do ruky, tak jsem měl zvláštní pocit. Třicet tisíc let, to už něco znamená.“
Jaký materiál na střenku máte vy osobně nejraději?
„Kůži. A to proto, že když ten nůž vezmu do ruky, tak je to příjemně teplé, vůbec to nestudí. Je to materiál živočišný a je velmi příjemný. Střenka by ale vždycky měla ladit s druhem nože. Na lovecké nože se například nejčastěji používal paroh. A čím vznešenější nůž, tím dražší materiál.“
Vyrábíte tedy střenky a ostří, ale na některých vašich výrobcích jsou i rytiny.
„Ty já nedělám, ty si nechávám dělat. Už se v tomto oboru pohybuju dost dlouho a vím, kde je sehnat.“
Z vaší dílny nevychází pouze nože, ale i zbraně, třeba dýky.
„Dýky dělám moc rád. Teď už je lidé moc nechtějí. Ale dýka byla dříve znamením bohatství a moci. Byly ozdobnější a zajímavější než nože. Dýka, to je takový šlechtic mezi noži.“
Slyšela jsem, že žlábek uprostřed dýky měl urychlit smrt nepřítele.
„To je naprosto mylné, ale nedivím se, i nám to na vojně říkali. Má to ale zcela jinou funkci, jde pouze o odlehčovací žlábek. A je to také I profil, čímž se ostří velmi zpevní. Je to paradox, ubere se materiálu, ale o to je to pevnější.“
A kromě nožů a dýk?
„Dělal jsem například myslivecký oštěp, což je další úžasná věc. Asi před třemi lety ke mně přišel známý a donesl mi obrázek z roku 1890. Na něm byl myslivecký oštěp. Je to něco naprosto zapomenutého, občas je to možné vidět na zámcích a hradech. Myslivecký oštěp nosili hajní. Ti se o něj při chůzi opírali, a když jejich psi uhnali zvěř, tak ji s tímto oštěpem myslivec zarazil, jak se tomu říkalo.“
Máte tu samé mužské věci, co můžete nabídnout něžnému pohlaví?
„Občas něco menšího dělám, ale dámy se o tyto věci zas až tak nezajímají. I když i ženy mě někdy dokážou také překvapit svým zájmem o nože.“
Pro většinu lidí jsou nože pouze kuchařská záležitost. Jak je to s vámi?
„Občas něco pro kuchaře dělám, objednávají si to u mě spíš profesionálové. Ale jen minimálně.“
Zákazníků máte určitě hodně.
„Já dělám věci, které se líbí téměř každému, ale ne každý si je koupí. Obyčejné věci mě nebaví a tím, že to dělám jako koníčka, tak si to můžu dovolit.“
Už jste mluvil o tom, že váš první nůž byl z hřebíku – krováku, a že se tomu nůž ani moc říkat nedalo. Už jste vyrobil nůž, se kterým jste byl dokonale spokojený?
„Na ten pořád čekám. Já doufám, že ten nejlepší teprve přijde.“
Sdílet článek: 
