Ondřej Svoboda má extrémní sebecenzuru
Osmadvacetiletý umělecký kovář má k umění jednoznačně velmi blízko. Jeho otcem je totiž Jan Svoboda – malíř z Radňovic.
Ondřej Svoboda má sice trvalé bydliště v Radňovicích, ale dnes už jej najdete více v Brně. Je absolventem střední průmyslové školy slévárenské a jako umělec na volné noze vytváří plastiky, šperky a užitné věci z kovu a ze dřeva.
Kdy jste začal s kovařinou?
„V sedmnácti, když jsem se hlásil na slévárenskou průmyslovku. Předtím ne. Dělal jsem sice něco za studena, pletl drátěné košile a tepal plech. Občas taky dělal se dřevem. Ale s kovařinou jsem začal až v sedmnácti.“
A úplně první výrobek?
„Nějaký hřebík nebo skoba, prostě nějaký ten základ.“
A první výrobek, se kterým jste byl spokojen?
„To byl samozřejmě ten hřebík. V té době to byla veliká radost.“
Váš tatínek je také umělec, kritizuje vás?
„Nekritizuje, spíš usměrňuje.“
A vy jeho?
„Když se mě zeptá na názor, tak mu ho řeknu.“
Připadá mi, že se vaše díla tak trochu podobají.
„To je samozřejmé, protože čerpáme z podobných zdrojů a líbí se nám podobné věci. A hlavně - když se na něco člověk dívá už od osmi let, tak nelze dělat věci úplně jiné.“
Vaše věci k sobě dokonale ladí, uvažujete o společné výstavě?
„Uvažujeme. A už jsme spolu i nějaké měli.“
Vy jste nedávno řekl, že neděláte tepané mříže a podobné věci, proč?
„Spíš je to tak, že nedělám mříže v klasickém pojetí. Klasickým prvkům se nevěnuju, takže by mi to asi trvalo dlouho a moc by mě to neoslovilo.“
A co děláte nejraději?
„To je různé. Díky tomu, že dělám šperky, užitné věci a sochy, tak to můžu střídat. Když mám po krk soch, tak se věnuju šperkům. Vždycky to závisí na období.“
Jak vypadá byt kováře, máte v něm svá díla?
„Vůbec ne. Nemám vůbec nic. Dokonce i svou lžíci na boty jsem použil asi jen jednou nebo dvakrát. Vždycky se ptám lidí, jestli to funguje, protože já to ani nevím. A prej jo. Jediné, co využívám, jsou šperky, ty nosím. Ale to zase beru jako součást reklamy.“
Šperky jsou z čeho?
„Nerezová ocel.“
Jsou poměrně masivní, jsou těžké?
„Pánské jsou těžší. Dámské mají poloviční váhu a taky rozměr.“
A vaše NEJ?
„Nejmenší jsou samozřejmě šperky a pak asi dvaceticentimetrové sošky. Největší byla loď – lustr. Je k vidění v penzionu Bílek u Chotěboře.“
Předěláváte někdy svá díla?
„Spoustu. Třeba když se mi po výstavě vrátí z galerie, tak se do nich občas pustím a udělám z nich něco jiného. To, co ode mne odejde, čili co prodám, to je stoprocentní. Sebecenzuru mám až extrémní, někomu se může zdát, že to až přeháním. Ale když se mi nějaká věc vrátí, tak se stane, že už smýšlím jinak a zase se do ní pustím.“
Když by někdo chtěl výrobek od vás, jak se s vámi může zkontaktovat?
„Najde mě na internetových stránkách www.ondrejsvoboda.com .“
Sdílet článek: 
