Samotínské pohlazení
Když v roce 1767 získala obec Samotín vlastní pečeť, byl na ní vyobrazen zajíc u jehličnatého stromu a nad ním zářící slunce. A stejně by se dal Samotín vyjádřit i dnes.
Klid a pohoda, jen lesy, louky, pole a skály a sem tam i člověk, jehož zásahy se ve zdejší krajině zatím naštěstí nijak rušivě neprojevily. Samotín je prostě místem, kde je možné naslouchat přírodě a učit se ji poznávat.
V zimním období určitě stojí za to dojít či dojet do Samotína v době, kdy se slunce sklání k západu. Právě tehdy jeho slábnoucí paprsky pozlatí vrcholek nedalekého Drátníku, takže skála, která je tolik oblíbená horolezci, vypadá jako poklad ukrytý mezi stromy.
Na protějším kopci – přijíždíte-li od Krátké – lze zase v lese spatřit další ikonu náruživých lezců – Malínskou skálu. A v údolí pod ní se rozkládá Samotín.
Vesnička byla kdysi vyhledávaná i z jiného důvodu, než jen pro krásnou přírodu a klid. Kdo navštívil Samotín za života pana hostinského Emila Tlustoše, určitě si s sebou domů odnášel trvalou vzpomínku na nezapomenutelný Samotínský vánek. Likér, vyráběný z bylin, se mohl užívat jak vnitřně, tak i zevně. A v obou případech měl prý jedinečné účinky. A zřejmě byl také neobyčejně lahodné chuti, což potvrzují i slova někdejšího premiéra České republiky a nejznámějšího důchodce na Vysočině Miloše Zemana, který řekl: „Kdo jednou ochutnal Samotínský vánek, tak bude kritický ke všem nápojům.“ Jaká škoda, že si pan hostinský svou vlastní recepturu na tento „nápoj Bohů“ odnesl do hrobu.
Ale i když tu už není pan Tlustoš, ani jeho útulná hospůdka s originálním životabudičem, přesto stojí za to Samotín navštívit. V zimním období právě tudy vedou strojově upravované lyžařské trasy a na jaře, na podzim a v létě je to zvláště příjemné místo pro turistiku. 
Sdílet článek: 
