Autor / zdroj: Helena Zelená Křížová
Války, ale také smrtící epidemie cholery a tyfu mají na svědomí tisíce lidí, jejichž ostatky jsou uloženy v kostnici v Nížkově, obci vzdálené dvanáct kilometrů od Žďáru nad Sázavou.
Války, ale také smrtící epidemie cholery a tyfu mají na svědomí tisíce lidí, jejichž ostatky jsou uloženy v kostnici v Nížkově, obci vzdálené dvanáct kilometrů od Žďáru nad Sázavou.
Stavba z roku 1709, která vznikla z popudu polenského děkana Jana Haberlandta, někdejšího správce nížkovské farnosti, je lidských ostatků plná. Není sice tak velká, jako slavná kostnice v Kutné Hoře, přesto i ona vyvolává hrůzu.
Podle odhadů se v kostnici nachází lebky a kosti pěti až osmi tisíců osob – mužů, žen i dětí. V době tereziánských válek, války o habsburské dědictví i sedmileté války se okolo Nížkova pohybovala spousta vojáků. Po porážce císařské armády u Chotusic a u Kladska byli ranění sváženi do provizorních špitálů, kde masově propukaly nakažlivé choroby. Obětmi smrtelných nemocí se stalo i civilní obyvatelstvo, které se chorobami také nakazilo.
Úmrtnost byla kvůli nedostatečné péči v lazaretech značná. Mrtvoly byly pohřbívány, kde se dalo - podél cest, na polích v podzemních chodbách a šachtách. Lebky a hnáty, jak se dříve říkalo kostem stehenním a dalším, pak byly převáženy do „země posvěcené‟. Tou se stala nížkovská kostnice.
Podle pověsti prý kosti a lebky do vysokých hranic v rozích kostnice složil slepý mládenec. Raritou je lebka nazelenalé barvy. Po smrti prý vojákovi zůstala přilba na hlavě a od ní se lebka zemřelého zabarvila. A také lebka s viditelnou sečnou ránou. Toto zranění voják sice přežil, ale smrtelné nemoci nakonec podlehl.
Podle odhadů se v kostnici nachází lebky a kosti pěti až osmi tisíců osob – mužů, žen i dětí. V době tereziánských válek, války o habsburské dědictví i sedmileté války se okolo Nížkova pohybovala spousta vojáků. Po porážce císařské armády u Chotusic a u Kladska byli ranění sváženi do provizorních špitálů, kde masově propukaly nakažlivé choroby. Obětmi smrtelných nemocí se stalo i civilní obyvatelstvo, které se chorobami také nakazilo.
Úmrtnost byla kvůli nedostatečné péči v lazaretech značná. Mrtvoly byly pohřbívány, kde se dalo - podél cest, na polích v podzemních chodbách a šachtách. Lebky a hnáty, jak se dříve říkalo kostem stehenním a dalším, pak byly převáženy do „země posvěcené‟. Tou se stala nížkovská kostnice.
Podle pověsti prý kosti a lebky do vysokých hranic v rozích kostnice složil slepý mládenec. Raritou je lebka nazelenalé barvy. Po smrti prý vojákovi zůstala přilba na hlavě a od ní se lebka zemřelého zabarvila. A také lebka s viditelnou sečnou ránou. Toto zranění voják sice přežil, ale smrtelné nemoci nakonec podlehl.
