Kdo byl Ivo Neuman

Kdo byl Ivo Neuman

Iva (*12.11.1966 +28.3.2005) jsem nikdy nepoznala. A je těžké psát o člověku, o kterém toho víme jenom málo. Snad jen tolik, že měl spoustu koníčků a nápadů. A také přátel. Byl to sportovní nadšenec se zájmem o historii, fotografování, přírodu, výpočetní techniku..... A pouze díky němu vznikl internetový magazín Žďárské vrchy, za což jsem mu vděčna i já.

Pár informací o Ivově osobě lze vyčíst i z jeho článků. Když se do něčeho zakousl, šel za tím s buldočí vytrvalostí. Chtěl li něco zajímavého nafotit, zůstal venku v přírodě třeba celý den, zima nezima, jen aby se alespoň jedna fotka povedla.

Velké množství zájmů však bylo i jeho nevýhodou. Jak říká Zdeněk Mrkos, který s ním občas spolupracoval „měl těch zájmů tolik, že spoustu věcí odkládal a pak je nestačil dotáhnout do konce." Vzpomíná na něj velice rád: „Pro mne osobně je Ivo nenahraditelný. To, co jsme spolu rozjížděli, já sám nedokážu dokončit. A zatím jsem nepotkal nikoho, s kým bych si v tom rozuměl."

Internetový magazín Žďárské vrchy po Ivovi „převzal" jeho bratr Tomáš. I jeho jsem požádala o nějakou vzpomínku:

„Sedím na štandu, kolem sebe tři čoky a nad sebou krásnou plotýnku. Zpoza hrany vykoukne brácha, vytřeští oči a křičí, co prej tam dělám. "Štanduju." Odpovím spokojeně. "Ale to nad tebou není čtyřková plotna." Pokřikuje a k mému zklamání mizí doprava v nějaké travnaté kouty. Po půlhodině začíná lehce pršet a já sem rád, že nejsme v té stále mokřejší plotně, kde bychom docela dost hořekovali, ale jenom v mokrejch koutech, kde to klouže jak na promočený mezi a přesto v nich prcháme k vrcholu, neb cesta zpět není. Za další hoďku jsme nahoře a padám úlevou. Leč jsem velmi drsně upozorněn, že cesta v horách končí až v údolí. Po dvou hodinách jsme dole a tak končí moje první setkání s lezením na větších stěnách.
Následuje zimní přechod Roháčů. Nic napínavého, jen opět bratr dostal v hlubokém sněhu bezva nápad, že mě budou spolu s dalšími dvěma kamarády házet před sebe, abych udusal cestu. Následně večer ve stanu přednesl další bezva nápad, že si dáme pěkně cigárko na dobrou noc. Netrvalo dlouho a ve sněhové vánici koukaly ze stanu čtyři hlavy a děsně kašlaly. Ještěže ráno bylo pěkně hnusně a my jsme šli dolů, protože jsem měl z té noční vyhlídky na zatažené nebe pěkně omrzlé uši.
Pokus o zimní přelez jakéhosi pilíře v Tatrách skončil pohledem na ledem pokrytou nakloněnou rovinu. Náš pohled se stočil doleva, do krásně vysněženého žlabu. Klapu si to takhle za Ivošem a radši ani nekoukám dolů, na tu velkou skluzavku, když tu se nade mnou ozve "dopr... bacha" a už si to ke mně šine taková dvoumetrová ledová plotna. Koukám na ni a přemýšlím jak na ní odfrčím zpět do údolí. Těsně přede mnou poskočila na nějakém zmrazku a celá se rozpadla. Kolem mě projelo jen několik kousků ledu a s nimi i ten obrovskej šutrák, co mi spadl ze srdce. Teda dva, ještě ten bráchův. Přehoupli jsme se přes poslední převěj a otevřel se nám krásnej, slunečnej výhled na Vysoké Tatry. Na obzoru se rýsují dvě postavičky a přibližují se k nám. Na vedlejším kopci se ozve šramot. Nad skalním prahem smutně postává lyžař a je mu asi ouvej. Nemůžeme mu nijak pomoc, ale on se rychle rozhoduje ladným skokem skáče přes práh do hlubokého sněhu a mizí v údolí. Nás ještě čeká hodinka sestupu, když vidíme jak si u chaty sundává lyže. Mezitím k nám dorazila dvojice postaviček. Jsou to dva postarší páni a jeden z nich vyndává telefon a povídá do něj "Ahoj mámo, ohlašuju ti že jsem na Červeným kopci a infarkt mě eště nepotkal." S úsměvem k nám prohodil, že ten telefon je v jeho věku docela praktická věc. No nic, musíme dolů a ještě pak pro batohy, které jsme nechali pod kopcem. Na chatu se dostáváme za soumraku.
Na závěr zájezd na Mt.Blanc, kterej mě zaujal především tím, že ačkoliv jsme byli účastníci zájezdu, tak jakmile průvodci zjistili, že s Ivošem máme nějaké zkušenosti s lezením, ihned nám svěřili jedno družstvo. Když jsme vyšli na vrchol, bylo mi zima, motala se mi hlava a vůbec se mi tam nelíbilo. Brácha se pokoušel o nějaký fotky, ale já jsem prudil, že chci dolů. Tak jsme sbalili svoji partičku svěřenců, kteří mimo jiné na tom nebyli o nic líp než já a mazali jsme pryč, co se dalo.
Tak takhle si pamatuju bráchu. Jako svého učitele pobytu v horách a skalách. A takovýchto historek mám v zásobě ještě spoustu.. Na skalkách, v nějakým lomu, kde jsme vyměřovali a dokonce jsme se zúčastnili křesťanskýho zájezdu do Maria Zell bo jaxe to píše, ani nevím jaxe nám to stalo, ale byli sme tam."

Tomáš má na Iva nejvíce vzpomínek ze skal a hor. Ale protože jsem chtěla ucelenější pohled na Ivovu osobnost, oslovila jsem i další. Jeho přátele, spolužáky a kamarády. Jedním z nich je i historik Miloš Lopaur.

„Ivoše jsem poznal na konci 90. let, kdy jsem chodil do firmy jeho rodičů kopírovat dokumenty. Vlastní spolupráce začala ale až později, v r. 2001, kdy Ivoš založil internetový magazín www.zdarskvrchy.cz, kam jsem občas dodával článečky. O rok později se spolupráce mezi námi ještě prohloubila, když připravoval k tisku publikaci Knížka o Kuklíku a nebo se podílel na technické realizaci některých výstav v Regionálním muzeu (Horácké sklo, V dýmu železných hutí). Tehdy jsme začali podnikat dílčí výzkumy, ať již to byla fotodokumentace vesnic (např. Olešná), důlních děl nebo mlýnů. Tyto cesty Ivoše nadchly. Nevystupoval již při takovýchto podnicích jenom jako grafik, technik nebo dokumentarista, začal být rovnocenným partnerem, poněvadž se velice o danou problematiku zajímal. Bylo obdivuhodné, jak rychle se dovedl zorientovat v oborech, jako byly například regionální historie, místopis, problematika důlních děl nebo mlýnů. Ivo zde uplatňoval svůj pozorovatelský talent a přicházel s novými podněty. Například nápad mapovat vodní náhony u vodních děl je toho důkazem, neboť teprve vědecký projekt výzkumu technických děl v rámci celé republiky zohledňuje právě tento Ivošův postřeh.
Při našich cestách jsme zjišťovali, kolik nových věcí se dá ještě najít a objevit. Začali jsem si uvědomovat, jak velké a velmi náročné to jsou cíle, pokud bychom se chtěli výše uvedeným tématům věnovat soustavně. Přitom oba jsme byli zaneprázdněni spoustou jiných povinností a zájmů.
Asi po roce přišel Ivo s ideou založit zájmové sdružení, jehož náplní by byl i výše uvedený výzkum. Zjednodušeně se dá říci, že sdružení by zadávalo výzkumné práce řešitelskému týmu, jenž by byl financován z grantu. K tomuto nápadu, který několikrát zapadl, se Ivo mnohokrát vracel a rozebíral ho znovu a znovu. Postupně se mu podařilo, díky získaným informacím a radám lidí, kteří pracují v neziskových organizacích, zdolat případné překážky. Nakonec se ukázalo, že snad největším problémem bude najít člověka, který se ujme organizační a řídíce práce, bez níž by nebyla mnohostranná činnost zamyšleného sdružení možná. Ivo se rozhodl, že převede své výdělečné aktivity do tohoto sdružení a ujme se řízení. Na konci roku 2004 jsme se proto sešli Ivo, já, Jarda Sadílek a Zdeněk Mrkos, abychom schválili stanovy sdružení. Byl to teprve první konkrétní krok k naplnění jeho vize. Jeho další usilování však přerušila smrt.
Na tomto konkrétním příkladu jsem chtěl ukázat,jaký opravdu Ivo byl. Byl to člověk vizí, které byl schopen proměňovat ve skutek. Pro tyto cíle dovedl strhnout i ostatní (snad s výjimkou mne) a přesvědčit je. Dovedl obětovat svůj volný čas i část svých zájmů ve prospěch něčeho velikého. Svým uvažováním a jednáním tak trochu předběhl (alespoň na Novoměstsku) svou dobu. Bohužel, smrt přišla náhle, a právě v době, kdy se mu začalo dařit, aby získané zkušenosti a své velké úsilí mohl konečně zúročit."

Miloš znal Iva zase ze zcela jiné stránky. Ne jako nadšeného horolezce a turistu, ale jako „člověka vizí", jak sám píše. A jak na něj vzpomíná jeho spolužák Jarda Mošner?

„Ivo byl můj kamarád a spolužák. Strávili jsme 3 roky v jedné lavici na Základní škole v Novém Městě na Moravě. Měl rád přírodu a především Vysočinu. Od mládí s oblibou šplhal po skálách, chodil po lesích a loukách v okolí. Pamatuji se, jak mi jednou vyprávěl o tom, že ve 3. třídě ZŠ se spolu s dalšími dvěma spolužáky domluvili na jedno sobotní odpoledne. Koupili si každý plátek masa, vzali ešus, sedli na kola a vyjeli nad Nové Město na Moravě na Paseckou skálu. Zde prozkoumávali skálu a její okolí. Na závěr výletu si s chutí opekli maso a plni dojmů jeli domů.
Po létech se naše cesty rozešly, ale kdykoliv jsme později dělali sraz třídy, vždy měl připraveno spoustu nápadů, legrace a překvapení pro bývalé spolužáky. A takhle kamarádský mi Ivo již navždy zůstane v paměti."

Další z jeho kamarádů, Oldřich Tulis, je na vzpomínání na Iva Neumana osobou z nejpovolanějších. Pojilo je dlouholeté přátelství, znali se prakticky odjakživa. Měli spoustu společných zážitků a strávili spolu moře času.

„Byl jsem požádán, jako celoživotní blízký kamarád Ivo Neumana, o krátkou vzpomínku, o nějakou historku, kterou jsme prožili, a která by ho tak trochu charakterizovala - čím více se snažím přemýšlet, tím více docházím k tomu, že vystihnout tak mnohovrstevnatou a mimořádnou osobnost jakou byl (i když pro mě stále ještě „je") Ivo, se dá těžko.
Nechávám proto téct proud vzpomínek a myšlenek......
Myslím, že každý z nás má mnoho známých i dost kamarádů, ale těch, kterého v srdci oslovujeme jako PŘÍTEL obvykle mnoho nebývá, protože přátelství je jako diamant - je vzácné, drahé, pokud se z něho podaří vybrousit briliant, přináší do života radost a naplnění a - vydrží všechno!
Tento briliant v podobě přátelství s Ivo Neumanem jsem dostal jako velký dar v tomto životě - velmi si ho vážím a děkuji za něj.
S Ivošem ( i když on neměl moc rád když se mu říkalo Ivoš - „jmenuji se IVO",
později za horolezeckých dob jsme ho oslovovali Ywen - „ajven"- to se mu líbilo) jsem se seznámil někdy v roce 1973 v hračkářství v Novém Městě, bylo to nějak těsně předtím, než jsme šli do 1.třídy, aniž jsme oba tušili, že budeme spolu chodit do jedné třídy na stejnou školu - vzpomínám si, že mu tehdy mamka koupila takovou hnědou opičku - maňáska, a já byl z něho tak uhranutý ( teď myslím toho maňáska), že jsem ho musel mít taky - holt už tenkrát, jako ostatně mnohokrát později a v mnoha věcech byl Ivo průkopníkem, strůjcem nových věcí, prostě o krok VPŘED!
Brzy jsme se spřátelili a díky tomu, že jsme zjistili, že bydlíme kousek od sebe, mohla začít naše celoživotní a troufám si říct i každodenní cesta za dobrodružstvím a objevováním nového - na základce od vážného přírodovědného zkoumání a turistiku v pionýrsko (- skautském) oddíle vynikajícího Honzy Borského, přes naše vědecké hloubání a vstupy do archeologie, antropologie, astronomie ( kdy jsme zcela vážně pracovali na projektu výroby a vypuštění malé raketky na Měsíc), elektrotechniky, modelářství (nezapomenutelné automobilové souboje na autodráze, která tehdy u Neumanů zabrala 2 pokoje), atd.........A zase u většiny těchto věcí byl Ivo iniciátorem a prvotním hybatelem.
Od 6.třídy nás rozdělili každého do jiné třídy - ale vím, že i tam patřil Ivo k hlavním a sympaticky rebelujícím osobnostem - vydával tehdy třídní časopis „ The Kedyr Times", mám dojem, že tam byl i nějaký průšvih, když se tam nějak „upřímně" vyjádřili o svých učitelích.
Důkazem toho, že Ivo byl vždy originální a měl sílu dělat neočekávané věci bylo pro mě i to, že začal studovat v Třeboni na rybáře - on to asi bral jinak, ale pro mě to bylo až něco takového posvátného - rybář, něco jako kněz. Vzpomínám si, jak jednou v pátek večer, když přijel z internátu, zvonil u nás a přinesl mi tolstolobika - já jsem do té doby nevěděl, že něco takového existuje, myslel jsem že si dělá srandu (dodnes je to moje nejoblíbenější sladkovodní ryba)...
Další vody, kam jsme zabrousili, a které nás už nepustily, bylo umění - všeho druhu, nejvíce hudba, literatura (od střední školy psal - poezii i prózu, později jako novinář) a výtvarno ( oba milujeme Hrabala - a naše tehdejší ztotožnění s Vladimírem a Doktorem z Něžného barbara bylo téměř absolutní).
Největší překvapení mi ale (asi nejen mě ) uchystal, když přišel s tím, že začal lézt.
No to bylo něco!!! Pochopitelně netrvalo dlouho a byl jsem v tom díky němu taky - nikdy nezapomenu na ten pocit když jsem „v jeho stopách" poprvé zdolal Pasejdu, něco neskutečného - to on uměl... V lezení byl vždycky lepší a zatímco já jsem po pár letech skončil, on vytrval až do konce života...
Naše přátelství dostalo další novou šťávu a hloubku - teď jsme byli spojeni na laně, a samozřejmě tu byly nové možnosti pro společné akce a „expedice" - jako např. v našich „amatérských" začátcích tréninky bivaku, kdy jsme v zimě při -26 stupních nocovali na vrcholu Maliňáku, nebo nezapomenutelný Silvestr, kdy jsme celý den lezli na Čtyřech palicích, a večer v jedné ruce flašku zelené a v druhé krabičku vlašáků v cukru jsme se přemisťovali do hospody na Blatinách a celou cestu zpívali (rozuměj - řvali) „Mám jednu dívku, ta má dukáty...", střídavě se měníce v roli Kecala a Jeníka. A poté jsme dělali „hřebenový přechod" po naskládaných kulánech dřeva u jedné z místních chalup a ráno se probudili na Kadově v seníku tím, že nám obličeje olizoval místní zatoulaný pes....
Horolezeckých akcí a cest bylo mnoho ( nemluvě o těch, u kterých jsem nebyl a jenom o nich slyšel) - vyprávění o nich je spíše na knihu, než na krátký článek.
Samozřejmě nezůstalo jen u lezení, jeho nepokojný duch ho nutil stále dál objevovat a zkoušet nové věci - společně se svou rodinou se pustil do podnikání v oblasti sportu a myslím, že to co se jim podařilo vybudovat za poměrně krátký čas, bylo dalším jeho obdivuhodným kouskem. I když se dále v tomto oboru nedařilo tak, jak by si přál, neztratil se a spojil své znalosti technické (počítače) se zkušeností spisovatelskou a založil internetový server Ždárské vrchy.cz, jež dokázal také v poměrně krátké době dovést ke špičce v regionu. Při této práci ale myslím bylo hlavním motorem neokázalá a často i zcela pragmatická láska k rodnému kraji - vím, že Vysočinu a Novoměstsko miloval, bylo to jasně vidět i při této jeho práci.
Posledním oborem, do kterého se pustil, byla fotografie. Potřeboval fotit pro svůj internetový časopis - a opět. jako do všeho, pustil se i do focení s neskutečným drajvem, ale zároveň s pokorou. Já sám se fotografií profesionálně zabývám několik let, takže to mohu objektivně posoudit. To, čeho Ivo dosáhl v tomto oboru za krátký čas bylo ohromující a vypovídalo o jeho duchu opět výmluvně, naštěstí toto jsem mu stačil říci - byl jsem z mnoha jeho fotografií opravdu vedle a prosil ho o autorské printy jako zákazník - tuto radost už mi ale bohužel nestihl udělat...
Na závěr si dovolím zase citovat z Něžného barbara - všichni stojíme „Na hrázi Věčnosti" - v určený čas ale musíme skočit....
Zase seš, Ywene, o krok VPŘED, tentokrát z toho ale radost nemám..... Aspoň doufám, že až se zase potkáme, že budeme pokračovat - je toho přece tolik co poznat, vyzkoušet a prožít....Moje víra mi dává jistotu, že JSI...takže zatím ahoj, příteli z největších - Oldřich Tulis
P.S. Přesto, že mám veskrze pozitivní postoj ke všemu kolem a necítím k nikomu zášť - přeci jenom jeden objekt existuje - je to jedna slizká pískovcová skála kdesi v severních Čechách - tuhle „dámu" nemám rád !!!
(Ale budu na tom pracovat, Ivo - ahoj)."

K tomuto už opravdu není co dodat. Snad jen upřesnění, že onou „slizkou pískovcovou skálou" a „dámou, kterou nemá rád" ,myslí Oldřich Tulis právě tu skálu, která stála Iva život.