Nedaleko Nového Města na Moravě stávala kdysi dnes už zaniklá ves Mnichov. Kdysi bohatou obec však obyvatelé pomalu opouštěli a stěhovali se blíž za prací a za vidinou bohatství.

Ves postupně pustla, mladí lidé odešli a staří umírali. Nakonec zde zůstal pouze mlýn a v něm nerudný mlynář. Byl to starý mládenec a jak se mlýnu s odchodem obyvatel přestalo dařit, byl čím dál nespokojenější a nabručenější. Zanedlouho se mlýnu začali vyhýbat i lidé z města. Co na tom, že zdejší mlynář semlel zrno levněji, když po každém divně koukal, neustále se mračil a vlídného slova nepromluvil.

Jednou se na prahu mlýna objevila neznámá žena. Vešla do sednice a začala mlynářovi beze slova pomáhat. A světe div se! Z nerudného starého mládence se po krátké době stal zábavný a příjemný chlapík. Mlýnské kolo zase začalo klapat veselou písničku a lidé sem opět našli ztracenou cestu. Do roka se v mlýně ozval i dětský pláč.

Mlynář zářil radostí. Dcera Lída byla jeho sluníčko, dokázala jej potěšit kdykoliv jen na něj upřela své krásné modré oči. Jen jedna událost zkalila mlynářovo štěstí. Matka Lidušky zmizela stejně nečekaně a stejně tajemně, jako se objevila. Mezi lidem se povídalo, že to byla divoženka, která už nemohla poslouchat mlynářovy nářky a tak se rozhodla přinést mu do mlýna štěstí.

Čas ale spěchal dál svou cestou a z mlynářovy dcery vyrostla nádherná dívka. Ze široka daleka sem jezdili mládenci, ale mlynář ji stále bedlivě střežil, málokomu se povedlo pár slůvek s Lídou vyměnit. Až jednou mlýn navštívil krajánek. Znal spoustu veselých příhod a dovedl vyprávět tak zajímavě, že i mlynář zapomněl svou ostražitost. Místo aby hlídal dceru, probíral s ostatními neuvěřitelné historky krajánkovy.

Druhý den, když se všichni probudili, zjistili, že je krajánek i s krásnou mlynářovou dcerou pryč. Mlynář si rval vlasy, ale co naplat, dceru už vrátit nemohl. Z té ztráty se pomátl a do roka zemřel. Mlýn pustl a ten, kdo v tu stranu zabloudil, tvrdil, že duch mlynáře tady noc co noc obchází a volá ztracenou dceru. Brzy polorozpadlému stavení neřekl nikdo jinak, než „Pustý mlýn“.