Novoměstský závod Zlatá lyže se letos jede už po sedmdesáté. Některé jeho ročníky byly šťastnější, jiné méně veselé. Někdy musel být závod dokonce zrušen.      

Dnes, když máme sněžná děla, která jsou schopna nadělat množství umělého sněhu, už není příprava závodu tak závislá na lidském faktoru. Dříve tomu bylo ale úplně jinak. Své o tom ví čtyřiasedmdesátiletý Kvido Paleček, dlouholetý lyžařský funkcionář.

„Já jsem přišel do Nového Města na Moravě v roce 1945, hned po válce. A hned jsem se také začal zúčastňovat závodů „Zlatá lyže“. Tehdy se závody konaly na náměstí, tam nebylo tak rušno jako dnes. Chyběl automobilový provoz. Později se přestěhovaly od náměstí k Sokolovně. A pak k chatě Sylvie. V roce 1973 se postavil hotel SKI a současně byla připravena koncepce tratí a startu od SKI hotelu. Pořád se to tady vylepšuje, dnes už je to skoro dokonalé. Ale kdyby se tento areál stavěl znovu, tak by určitě vypadal úplně jinak. Dnes se dělají plány na celý areál. Kdežto tehdy se všechno dělalo prostupně. Jakmile se sehnalo trochu peněz, tak se něco postavilo. Zase se něco sehnalo a postavila se další část. Takhle areál postupně vyrůstal. Bohužel se taky stalo, že se něco muselo zbourat a postavit znovu, protože se zjistilo, že to nevyhovuje. Nakonec ale máme svůj areál, který nám mnozí dokonce závidí.“

Vraťme se ještě k historii samotného závodu…

„Nepamatuji si na to, co bylo před válkou. Ale vím, že v roce 1933 a to si pamatuju moc dobře, poněvadž jsem se zrovna narodil,  pan inženýr Jílek z Rovečného vysázel na stůl deset zlatých a o rok později začala „Zlatá lyže“. Letos se koná sedmdesátý ročník, to pro to, že některé ročníky byly vynechány. Za války dva ročníky nebyly a i my jsme později museli nějaké ročníky zrušit. Posbírali jsme sice na Vysočině veškerý dostupný sníh, ale přesto ho bylo málo. V lednu bylo třeba plus 12⁰C a pořád pršelo.“

Dříve se Zlatá lyže jezdívala jako závod sdružený…

„To ano, ale když nám vichřice v roce 1958 shodila všechny skokanské můstky, postavili jsme ještě jeden můstek a to u škrobárny. Na tom se naposledy skákalo v roce sedmdesát nebo sedmdesát jedna. A protože to byla návětrná strana, byl nedostatek sněhu, můstek byl zastaralý a tak dále, tak Sportovní klub s těžkým srdcem souhlasil, že se můstek může zbourat. Tenkrát jsme žádali na národním výboru, aby nám alespoň garantoval prostor na Šibenici, aby se tam v budoucnosti mohl postavit nový skokanský můstek.

Jeden můstek měl dokonce stát i naproti SKI hotelu. Cílem jeho stavby bylo dosáhnout na Mistrovství světa juniorů. Ale když jsme si nechali udělat sondy, zjistili jsme, že na daném místě jsou tři metry hlíny a třiadvacet metrů skály. Takže jsme to vzdali. Ale dnes jsem rád, že jsme to vzdali, protože si myslím, že můstek, který byl postaven na Šibenici, je naprosto dostačující. Navíc můstek udržovat a provozovat je velice nákladné.“

Jak to bylo s tvořením tratí a s tím souvisejícím navážením sněhu?

„To máte tak. Navážet sníh se mohlo až v době, kdy byly k dispozici traktory, auta a nakladače. Před tím se dělalo všechno ručně. Když se ještě startovalo na novoměstském náměstí, tak se projela stopa a ráno vyjela parta s lopatami a dívali se, kde to je špatné. Tam se to také hned opravovalo.

Problém byl se startováním. Nebyly mobily a tak startér kolikrát ani nevěděl, jestli je trať v pořádku a jestli může odstartovat. Závodníci kolikrát v cíli nadávali, že museli cestou přeskakovat kořeny. Ale jinak to nešlo.

Až už byly k dispozici traktory, tak se začalo navážet. Ale to bylo až v době, kdy se závodit začalo tady, u SKI hotelu. Padesát fůr sněhu se dovezlo ze silnice u Jiříkovic a další sníh se přivezl od zásněžek z Vlachovic. Protože jsem měl známé na cechmistrovství, tak mi cestáři prodali zásněžky. A „zapomněli“ je vyfakturovat. Zásněžky jsme pak postavili od Jiříkovic směrem na Harusák a pak už jsme jenom čekali, až bude chumelit a foukat vítr. A sněhu pak bylo dost. Ovšem po třech letech nám někdo ty zásněžky odvezl. Asi si je vzal na topení do kamen.“

Kolik vás bylo zpočátku?

„Sportovní klub má dnes tři sta členů. Tehdy jich bylo okolo dvou set. Ale byla tu spousta dobrovolných pracovníků. Vzpomínám si, že jsme jednu neděli měli brigádu a v lese bylo dvě stě lidí. A všichni dělali zadarmo, my jsme jim vůbec nic nedali. Dokonce i lopaty si museli donést svoje.

Tratě byly patnáctikilometrové, takže jsme měli patnáct vedoucích a každý z nich měl na starosti jeden kilometr. Vzal si k sobě dva členy Sportovního klubu a tolik dobrovolníků, kolik sehnal.“

Kudy vedly tratě?

„Lesem. Ochozou. K buku byla dolní pětka, od buku nahoru, tam byla druhá pětka. A třetí pětka přímo zpět. Vymyslet, kudy vede trať, nebylo umění, umění bylo sehnat peníze na závody.“

Na který ročník Zlaté lyže vzpomínáte nejraději?

„Na všechny. Ono je velice složité vybudovat tradici. Ale velice jednoduché je tradici zrušit.“

Zdeněk Gabriel je také legendou Zlaté lyže. První profesionální trenér lyžování, dlouhodobý ředitel většiny běžeckých závodů, místopředseda Svazu lyžařů ČR a navíc stálý fanoušek bílé stopy.

„V mládí jsem jezdil sdružený závod, to znamená skok a běh. Pak jsem se dal na běh a dostal jsem se do národního družstva. Startoval jsem i na Mistrovství světa v Zakopaném v běhu na padesát kilometrů. Svou kariéru jsem končil v roce 1973, kdy se konal Vasův běh na 86km. Toho jsem se také zúčastnil.“

Kdy jste přišel do Nového Města na Moravě?

„V deseti letech. Na Zlatou lyži jsem se nejdříve chodil jen dívat a později jsem i závodil. Běhal jsem patnáct a třicet kilometrů. Přes tuto závodnickou činnost jsem se dostal až do reprezentace.

Do Nového Města na Moravě jsem se vrátil v sedmdesátých letech jako první profesionální trenér. Pak jsem si udělal zkoušky FIS a stal jsem se delegátem FIS.  Stal jsem se i ředitelem závodu Zlatá lyže a řediteloval jsem jeden z prvních Světových pohárů v Novém Městě na Moravě.“

Kdy jste jel Zlatou lyži poprvé?

„To bylo v poválečných letech. Startovalo se tehdy na atletickém stadionu. Další starty pak byly jinde, většinou v lese Ochoza. Závod byl postupně změněn ze sdruženého na běžecký a vítěz největšího závodu byl pak držitelem trofeje „Zlatá lyže“. Pak to postupovalo dále, až se v Novém Městě uskutečnil nultý ročník světového poháru a to už nastala ta slavná éra“ Zlaté lyže“, kdy se „Zlatá lyže“ stala slavnou po celém světě a všichni ji znali.“

Jaký rozdíl je mezi Zlatou lyží dříve a dnes?

„Obrovský.  Dneska je na všechno technika. Tenkrát jsme, když nebyl sníh,  jezdili po Vysočině a sháněli závěje u silnic. Sníh se potom vozil na tratě. Samozřejmě jsme se i někdy rozloučili se závodem, protože jeden den jsme sníh měli a druhý den nám to všechno uplavalo.  Nebyl umělý sníh, který je dnes, a který vydrží obrovskou tepelnou zátěž.

„Zlatá lyže“ startovala dokonce jednou na Donovalech v Nízkých Tatrách, kde odjel celý štáb novoměšťáků a dělali jsme Zlatou lyži tam. Jindy se zase jela na Štrbském plese. Zalepili jsme všechny cedule „Štrbské pleso“ a nalepili jsme na to „Nové Město na Moravě“. A známý závodník Gunde Svan ze Švédska, který je legendou běžeckého lyžování, se mě ptal, kde je to Nové Město. A já jsem mu ukázal Poprad svítící dole. On uvěřil, že to je to Nové Město.  A když pak opravdu přijel do Nového Města, tak mi pěkně vynadal.  Říkal „no tys mě pěkně podvedl“.  Viděl, že Nové Město je jen malinké městečko. Ale stejně se mu tady u nás velmi líbilo.“

Jaká byla dříve úprava tratí?

„Úplně jiná, než dnes. Žádná rolba, žádný skútr. Vyrazili tři statní muži na širších běžkách, jeden šlapal stopu a dva šlapali cestu pro hůlky, aby se v tom hlubokém sněhu dalo vůbec jet.  Jezdilo se mezi smrčky a borůvčím. A bylo to úplně o něčem jiném.

S  lyžemi, se kterými dneska třeba Lukáš Bauer vyhrál závod, by vůbec nemohl dříve jet.  V tom hlubokém sněhu by se vůbec neudržel.“

Jak dlouhé byly tehdy tratě?

„Nejdelší tratě třicet a padesát kilometrů.  Rozdíl byl i v tom, že se nebruslilo. Tenkrát se jezdilo jenom klasicky, bruslit se začalo až později od roku 1973.“

Říkal jste, že jste museli navážet sníh na tratě. Jak dlouho dopředu jste je museli připravovat?

„To prakticky muselo být den ze dne. Sníh velmi rychle roztával. Tehdy byla ale trošku jiná doba. Stranické orgány nařídily družstvu, že nám mají poskytnout techniku, jako jsou traktory a nakladače. No a sváželo se to sem jako ke Ski hotelu.  „Zlatá lyže“ nás stála okolo sedmi set tisíc korun. No a dneska je to deset až patnáct miliónů.“

Říkal jste, že první tratě vedly mezi smrčky a borůvčím. Nechybí vám dnes ta jízda přírodou?

„Samozřejmě, že nám to chybí. Dnešní tratě jsou úplně o něčem jiném. Ale vývoj lyží šel tak dopředu, že na těch dnešních by se volnou přírodou vůbec nedalo jezdit. Dneska se jezdí na krátkých lyžích, tenkrát se jezdilo na lyžích dva metry deset, dva metry patnáct. Obrovský rozdíl je i v hůlkách. Tenkrát jsme jezdili s úplně s jinými hůlkami. Měli jsme jednoduché bambusky. Já, jako bývalý závodník, mohu srovnávat. A musím říct, že jsme si dříve na těch závodech užili daleko více legrace. A také více kamarádství. Dneska se právě tohle pomalu vytrácí, což je obrovská škoda.“

Novoměstský sportovní klub původně vznikl z bruslařského klubu. Bruslíte?

„Bruslit umím, ale mám trošičku obavy, že bych ve svých sedmdesáti třech letech mohl upadnout a pak by to špatně srůstalo.“

Zavzpomínáme si ještě jednou, naposledy. Tentokrát s Alešem Neumanem.

Jak jste se vy dostal ke „Zlaté lyži“?

„Mým hlavním sportem byla cyklistika, i když lyžování mi také nebylo cizí. A ke „Zlaté lyži“ jsem se dostal přes inženýra Mirko Tulise, který dokázal sjednotit všechny sportovce a nenápadným způsobem je přinutit, aby se i oni podíleli na organizaci tohoto závodu.“

Vy jste byl členem organizačního týmu?

„No z počátku jsem byl pouze pracovník na trati, a postupně jsem se dostal až do realizačního týmu „Zlaté lyže“.  Protože jsem telekomunikační technik, tak jsem působil na úseku telekomunikací.

Když jsem začal pracovat pro Zlatou lyži tak šlo víceméně o manuální práci - přípravy tratě před sezónou, v sezóně se postarat o dostatek sněhu na tratích a upravit stopy. Později se mě týkala komunikace okolo tratí, jako bylo například zajištění krátkovlnných vysílaček pro spojení s mezičasem a podobné věci. A nakonec telekomunikační zajištění celého světového poháru. Tam šlo o přenos pro televizi, o vypočtení celkových výsledků  a vůbec celkový chod „Zlaté lyže“ po telekomunikační stránce.

Když jsme začínali, tak jsme byli outsider komunikací proti západní Evropě. Ale prací, nadšením a takovou tou českou vynalézavostí jsme se dopracovali až k tomu, že jsme byli schopni zpracovávat všechna data na dost vysoké úrovni. A všechno potřebné pro závod i pro televizní přenosy zajistit.“

Kdy se poprvé dostala telekomunikační technika na „Zlatou lyži“?

„Vznikalo to průběžně. V sedmdesátých letech se vytvořila nová „Zlatá lyže“, která vstoupila na mezinárodní pole a přetavila se do světového poháru. Nejprve to byla pouze česká záležitost a v sedmdesátých letech to začaly být běžné mezinárodní závody v kalendáři FIS. Jakmile tu byl první Světový pohár, byly okamžitě vyšší požadavky na telekomunikační spojení. Šlo o spojení do zahraničí, televizní přenosy a tím pádem se vše muselo dostat na úroveň, na kterou byla zvyklá západní Evropa.“

Takže Zlatá lyže se dostala do další éry…

„Nestorem nové, moderní éry, byl Ing. Mirko Tulis, který vlastně dal sportovní veřejnost v Novém Městě na Moravě dohromady, vykřesal z nich touhu dostat se na světovou úroveň a založil tuto moderní dobu „Zlaté lyže“. Požadavkem bylo zajistit takzvané standardní lyžařské tratě, které v té době byly ve světě běžné. Musely mít určité parametry, tedy určitou šířku, určité množství stoupání, zatáček a tak dál. Do té doby se tratě stanovovaly tak, že se zkrátka vybralo místo, kde je sníh, tam se našláply stopy, označily se pentlemi a trasa byla hotová.  Požadavek standardních tratí s sebou přinesl práci i před sezónou. Odstraňovaly se pařezy a upravoval se terén, aby trať měla dostatečnou šířku. Později se přistoupilo k tomu, že se přestalo jezdit na dlouhých patnáctikilometrových okruzích. Tratě se zkrátily, protože to bylo divácky atraktivnější a pro televizní přenos snadnější.“

Nevytratilo se postupně z příprav takové to nadšení, se kterým se dříve závody chystaly?

„Dnes už té manuální práce není tolik potřeba. Většinu zvládnou stroje. I když dodneška je spousta a spousta dobrovolníků, kteří pomáhají. Jak v organizačním sboru, tak ve sboru rozhodčích. I když se občas ten duch pospolitosti, který tu panoval dříve, tak trochu vytrácí. Je to možná způsobeno určitou odtažitostí závodu od Nového Města na Moravě. Je to škoda, protože Nové Město vždycky žilo svou „Zlatou lyží“. Ale tak už to chodí, že jsou jednou léta úrodná a pak méně úrodná.

Když ještě jednou vzpomenu Mirko Tulise, ten dokázal v lidech to správné nadšení vyvolat. V té době se na přípravě závodu podíleli nejenom lyžaři, ale všichni sportovci. Ať to byli kuželkáři, fotbalisti, atleti nebo kdokoliv. Všichni přiložili ruku k dílu. Vysvětlil jim, že je nutné vyjít z tradice města. Fotbal nebo cokoliv jiného tu nikdy neměl takovou tradici, ani takovou úroveň, jako lyžování. A čas mu dal za pravdu. Nové Město na Moravě dodnes žije lyžováním.

Myslím si, že „Zlatá lyže“ je pro všechny občany Nového Města na Moravě přínosem, i když to vždycky tak necítíme. Nové Město by bez tohoto závodu rozhodně nebylo tak světoznámé, jako je. A proto Zlaté lyži vždycky budu fandit a držet jí palce, i když se už přímo na její organizaci nepodílím.“