Paměti Jana Zajíčka ze Studnic

Nedávno se mi dostal do rukou stejnojmenný rukopis uložený v Horáckém muzeu v Novém Městě na Moravě. Upozornil mě na něj pan Zdeněk Mrkos, který bydlí v Brně a velice se zajímá o historii Vysočiny, především Novoměstska. Tento text, o který bych se s vámi chtěla podělit sepsal František Zajíček ze Studnic č. 1. Snaží se v něm zachytit vyprávění svého dědečka o tom, jak se Jan Zajíček dostal do Studnic a o jeho začátcích a životě na studnickém gruntě. Rukopis začíná rokem 1846. V tomto roce, 20. července se Jan Zajíček narodil. Dozvíte se z něj mnoho o těžkém životě na Vysočině. Text jsem mírně poupravila, dnešnímu čtenáři by se některé pasáže mohly zdát poněkud nesrozumitelné. Hlavní děj, místa a osoby v rukopise se vyskytující zůstaly zachovány.

Jan Zajíček se narodil v Radňovicích na Zajíčkově gruntu číslo 16. Byl třetí ze 4 dětí. Nejstarší z nich byl Josef, ten se oženil a zůstal doma na grunt. Jako druhý se narodil František. Ten si ještě jako malý hoch hrál na pastvě s dalšíma dětma na koně. On a ještě jeden dělali koně, třetí kamarád kočího. V tom kočí volá: „had, had!" Ale oni si mysleli, že volá: „hat, hat!" Poslechli tedy pokynů kočího a šli doprava. V tom František stoupl na hada a ten jej uštkl. František s pláčem utekl domů, šel do maštale, lehl si na postel kočího a nikomu nic neřekl. Když ho našli, bylo už pozdě. Byl už celý zmodralý a zanedlouho zemřel.
Nejmladší sestra Anna se vdala do Maršovic ke Svobodům.
Tatínek Zajíček byl formanem, jezdil po světě, vozil obchodníkům vlnu, kůže, cukr, sůl, petrolej, atd. Jednou prý také přivezl jakési kořeny na barvy. Na cestách býval až šest neděl. Pod vozem míval takovou palandu připevněnou na řetízkách. Jednou se mu také stalo, že se mu na cestách ohřebila kobyla. Hříbě bylo zdravé, strčil ho tedy pod vůz na palandu zvanou „šejz". Přikryl ho dekama a jel dál. Když dojel k hospodě, nakrmil koně, hříbě postavil ke kobyle, aby se napilo, pak ho dal zpět na vůz a jel dál. Dovezl ho domů zdravé.
Koně mívali Zajíčkovi silné. To se také jelo do světa a po cestě se obchodovalo s koňmi. Málokdy přijeli domů s koňmi, se kterými vyjeli. Vyjeli třebas z domu s jedním koněm a přijelo se se třema. Pár koní utáhl obyčejně 25 metráků.
Když bylo Janovi 9 roků, zemřela jim maminka. Jan přestal chodit do školy, pásl dobytek a pomáhal při poklidu a domácích pracích. Jako čtrnáctiletého ho vzal tatínek poprvé do Prahy, když tam jel pro zboží. A když se tam jelo podruhé, chtěl už tam Jan jet sám. Tatínek ho nechtěl pustit, že je kluk na tak dlouhou cestu nezkušený a mladý. Ale strýc Zajíčků z Maršovic se za něj přimlouval a povídá. „No, pusť ho, já tam na něj dám pozor." A tak jel Jan do Prahy sám. Vezli zrovna homolový cukr. Byla to velká starost, aby se po cestě ani jedna homole neztratila. Jan byl ale už od malička opatrný, a tak se cesta do Prahy minula bez příhody. Když dojeli domů, ptal se tatínek, jak cesta dopadla a jak Honzík jel. A strýc maršovský povídá: „no, drží se toho statečně. Bude z něj forman dobrej." A od té doby jezdil Jan sám nebo s kamarády formany.
Jezdilo se do Náchodu, Žaclíře, Chocny, Trutnova, Vrchlabí, Frýdlantu, Pardubic, Hradce Králové, Kutné Hory, Jaroměře, Vysokého Mýta, Harnzdorfu a jiných a jiných měst.
Jednou jel ještě s jedním formanem do Prahy pro zboží. Když tam dojeli, kamarád zůstal na ulici u koní a Jan šel obstarat zboží. Když se vrátil zpátky, stál tam kamarád pouze se svým povozem, jeho byl pryč. Jan se zeptal: „kde mám koně?" A kamarád mu odpověděl, že mu ho policajt vzal. Že prý u dvou párů koní jeden kočí nestačí. Najednou kamarád ukázal rukou a zvolal. „vidíš, támhle jede!" Jan se podíval tím směrem a v dálce vidí, jak jeho koně s povozem zahýbají do nějaké ulice. Rozběhl se za ním a u policajtdirekce povoz dohonil. Zastoupil policajtovi cestu a rozkřikl se: „Kdo vám dovolil mi brát koně?" A policajt se na něj podíval a řekl mu, ať s ním jde nahoru. Přišli do kanceláře a policajt podal hlášení policajtdirektorovi. Ten ho vyslechl a zeptal se Jana, co mu na to řekne on. A Honza se hájil, že od koní odejít musel, aby obstaral zboží. Policajtdirektor se podíval na svého podřízeného a řekl: „Abyste dal podruhé takovým lidem pokoj, půjdete na 24 hodin do arestu." Odepjali mu šavli a hned musel nastoupit. A Janovi povídá. „Vemte si svoje koně a jeďte si po své práci."
Jednou zase jel Jan do Prahy, a když přijel k Prašné bráně, byla zavřená. Tenkrát se vybíralo mejto. Stála tam celá řada povozů a formani mezi sebou nadávali, co je to za pořádek, ale nahlas nic neřekli. Když to Honza uviděl, rozběhl se na mýtnici a rozkřikl se. „Co je to za pořádek! Koně máme zpocený, venku je zima, a co nás tu stojí! Proč neotevřete!" Mejto zaplatil, policajt mu poklepá na rameno a povídá: „že jste takovej chlapík." Vzal klíče, podal je ostatním strážným a povídá jim: „a běžte mu otevřít." A tak Jan, přesto že přijel poslední, jako první projel branou do města.